Bojíš se zemřít?
Zavřít víčka svá a dát v sázku
že samu sebe necháš mřít?
Jsi snad zimou zděšen?
Znaven, přehřátý, uleháš na zasněženou zem,
tvůj životní příběh navždy nevyřčen.
Cítíš své prsty v tom chladu?
Jak tvé svaly a šlachy hnijí;
Jak páchnou vůní rozkladu.
Bál jsem se smrti;
zavřel oči své a věřil,
že budu ničím nadosmrti.
Strachem ze zimy jsem hynul;
odhodiv oblečení, co horkem trýzní mě,
sám sebe jsem k tělu přivinul.
Cítil jsem konečky svých prstů;
Když křehká kost je nyní holá,
už nešíří se zápach umrlců.
Unaven ulehám na zem,
kde třpytící sníh je můj jediný přítel
a s víčky zavřenými čekám až přijde den.
Šťasten jsem v její chladné náruči,
zatímco ve svých malých dlaních
třímá mou tvář a duši.
Jako malé dítko zjevila se
s rukou nataženou;
okouzlilo mě, to děvče prostovlasé.
Zmrzlé ruce natáhnul jsem k ní
abych zachytil ty její,
a náhle byl svět mdlý.
Na nohy mě postavila, poté dolů ukázala,
kde spatřil jsem své tělo,
jež zima bílou ovázala.
“Máš štěstí,” pravilo děvče.
“Většinou než přijdu si pro ně,
“spousta vody uteče.”
“Kdo jsi?” zvědavě jsem se otázal,
“Dítko ne. Možná anděl,
který přišel aby mi cestu ukázal.”
„Nejsem dítě,” odpoví,
“ani anděl nebeský.”
“Pouze přítel bezelstný.”
Stála při mně do klidu srdce,
ona, jejíž jméno je Smrt
ne jako Anděl, ale průvodce.
Dítěte jsem držel dlaň,
abych klidnou mysl měl,
když opouštěl jsem tuto pláň.
Bojíš se smrti?
Pro každého si jednou přijde,
když tlukot jeho srdce dozní.
Skonu svého bál jsem se velmi,
dokud jsem ji nespatřil:
Dítě, průvodce, starý známý.