Můj příběh začíná tam, kde náš společný skončil.
Chtěla jsem to jinak. Chtěla jsem si tě vzít a hýčkat. Chtěla jsem abys byl můj. A abych já byla tvoje.
Místo toho si mě vzala zem. A tys našel jinou, co ti bude jezdit ve vlasech. Jinou, co tě bude vodit za nos a co ti zahřeje lože.
Stalo se to tak náhle. Podvedl jsi mě, nebo to bylo jen v mé hlavě? Miloval jsi mě někdy stejně, jako teď miluješ jí, nebo jsem byla jen dočasný objekt pohozený stranou, do hlíny, kde teď umírám?
Jsem sobec, nebo oběť lásky? Jsem hloupá či ublížená? V právu, nebo bez nároku?
Zatímco se mi tyto myšlenky tisknou do mysli, jako rozžhavený kov do kůže, dochází mi, že se topím.
Zapadla jsem do bažiny za vesnicí, tam kam se nikdo neodváží a kde matriarchy varují před zlými duchy. Nebyla to bludička, zlý duch ani divoké zvíře, co mě dostalo.
Byla jsem to já. V momentu úzkosti jsem upadla. Skočila. Pustila vůli k žití. Jen na malinký moment a to stačilo.
Křičím a křičím a má ústa se plní bahnem. Půda pod nohama se mění na elastickou látku, jež se napíná stále níž. Klesám do lůna země a je mi stále větší horko. Stěny se stahují na mou kůži a já cítím, jak vlhké bahno plní všechny mé otvory.
Vlhké, studené bahno, které se nyní dotýká mých útrob tak, jak jsem si přála aby ses mě dotýkal ty. Jen ne tak něžně.
Mokré a slizké a nekonečně se lísající na mou kůži. Tvá sněženka je od bláta… vadí ti to stále?
Uvadla jsem pro něco, nebo to byl zbytečný rozmar. Teď už je to jedno. Temnota močálu si mě přivlastnila a nikdy víc mě nevydá.
Sbohem slunko, sbohem lásko, sbohem světe, který jsem nikdy nestihla poznat.
Pohlcena umaštěným bahnem a kalem, mé tělo klesá ke dnu, které ne a ne přijít. Poslední dech je z mých plic násilně vyražen, jak mi poslední polibek dopřává smradlavá zemina. Oči mě pálí a plíce žhnou. A přeci jsou hašeny chladem smrti, jenž se blíží s každým okamžikem.
Jako králík lapený v sevření hada, moje končetiny chtějí kopat a bránit to málo, co zbylo z jiskry mého nenaplněného života. Ale smyčka kolem mých lýtek, ramen i krku je příliš upnutá. Každý pokus o napnutí proti tomu tlaku jen vytváří větší bolest.
Jsem mrtvá.
Jsem mrtvá a nestihla jsem žít.
Jsem mrtvá a ty budeš žít beze mě.
…
Pláču v temnotě, na níž si oči nikdy nepřivyknou.
Fňukám v okovech, které mě pomalu ale jistě drtí na prach.
Lkám o samotě pro srdce, které již neproudí krev.
Chladem se třesu v nekonečném ohni, který spaluje mou kůži.
Okamžik se protahuje do nekonečna a bahno se mění v kámen.
Už nikdy se mé srdce nepohne pro jiného.
Poslední vzdech mého těla patří nenaplněné budoucnosti.
Je tohle trest?
Nebo vykoupení?
"A zde můžete vidět náš nejnovější příspěvek. Dokonale zachovalá mumie raně daevitské ženy z oblasti Krasnojarsku, zhruba 6 tisíc let před naším letopočtem. Můžete vidět, že na sobě má stále ještě zachovalé cáry oblečení a je celkově ve velmi dobrém stavu. Naši experti odhadují, že právě díky podmínkám v oblasti a neměnnému klimatu zde vydržela tak dlouho. Můžeme pouze spekulovat o tom, kdo byla. Červené barvivo v látce bylo vcelku běžné pro tuto kulturu, ovšem barevné květy, které jak můžete vidět, již nejsou zrovna krásné, svědčí o tom, že to byla mladá panna, pravděpodobně kolem osmnáctého roku života, dost možná provdaná, ale ještě neusazená. Jedná se o období v daevitské historii před založením městských států a přechodu k matriarchátu."
"Dva miliony dolarů."
"Ehm… prodej začne až za několik minut, ale píšu si, že máte zájem. Jak už jsem říkal, tato mladá dívka se patrně utopila v močálu těsně před svatbou a nabízí nám tak unikátní náhled na společenské postavení žen v raně daevitské kultuře…"