Byt
hodnocení: +1+x

Podařilo se mi přes inzerát pro shánění spolubydlících domluvit si ubytování v jednom z bytů na předměstí. Měl skvělou pozici - blízko byla zastávka MHD, samoobsluha i posilovna. Podle toho, co jsem se dozvěděl z emailu od autora inzerátu, byl bych sedmý člověk tam ubytovaný. Zdálo se mi to nejdřív moc, chtěl jsem také trochu soukromí a prostor pro sebe. Požádal jsem tedy autora inzerátu, studenta filosofické fakulty Jirku Nedojedla, o poslání plánu bytu. Bylo mi vyhověno a po zhlédnutí plánku jsem musel uznat, že byt byl dost rozměrný. Přesvědčilo mě Jirkovo tvrzení, že se jen výjimečně sejdou všichni nájemníci v domě současně, že každý má hodně svojí práce, povinností a koníčků. Navíc se nájem dělil mezi víc lidí, z čehož plynulo méně výdajů pro jednotlivce. A osobně jsem byl člověk celkem extrovertní, takže stýkat se s více lidmi denně na kamarádské úrovni mi nevadilo. A na svůj prostor jsem taky neměl moc velké nároky.

Se svým budoucím spolubydlícím jsem se sešel v tom bytě v úterý odpoledne. Byl to vysoký statný kluk s postavou námořníka, širokou bradou a vousy. Jeho modré oči, ke kterým vždy sedlo jeho oblečení, byly rozzářené zájmem, a když promluvil, působil velmi moudře. Nabídl mi čaj a krekry.

"V deset hodin je večerka v celém domě, takže žádný hluk, což bývá ale standardem i jinde. Jenom bych tě chtěl o jednu věc poprosit," řekl mi, "po desáté hodině omez co nejvíce svícení pomocí elektřiny. Kdybys ale potřeboval, svíčky jsou ve druhém špajzu. Je jich tam hodně, i voňavé, ty doporučuju. Můžeš je používat dle libosti bez jakéhokoli omezení."

"Dobře, přijde mi to ale celkem zvláštní," odpověděl jsem, "vy chcete asi všichni brzy spát, co?" Přikývnul a já dodal: "To je jen dobře protože chodit spát dříve je zdravé. A vadí vám i světlo z monitoru nebo televize?"

Zavrtěl hlavou: "To nevadí. Například Honza rád sedává každý čtvrtek před televizí dlouho do noci. Můžeš se s ním případně domluvit, kdyby ses chtěl dívat s ním."

"Dobře, děkuju. A na co se vůbec Honza dívá?"

"To nevím," pokrčil Jirka rameny.

"To už určitě spíš, žejo?"

"Dá se to tak říct."

"Kolik tam těch svíček máte?"

"Dost."

Po příjemné konverzaci u čaje mě provedl po bytě a všechno mi ukázal. Abych byl však přesnější, ukázal mi pouze místa, kam budu mít vždycky volný přístup, ale mnoho ostatních pokojů za zavřenými dveřmi pouze obešel a velmi stručně popsal, co v nich je, nebo kdo v nich bydlí. Bytu dominoval veliký obývací pokoj spojený s kuchyní, naproti které byla postavená na tmavém televizním stolku širokoúhlá televize se zapojenou konzolí. Před ní byl na dřevěné podlaze kulatý pletený bílý koberec a kolem rozeskládané sedačky a gauč s modrým povlečením. Určitě jej vybíral Jirka, pomyslel jsem si. Kuchyň byla úzká, ale za to měla celý bar se dvěma stoličkami. A paralelně s tím se na druhé polovině této místnosti nacházel stůl se čtyřmi židlemi. Můj nový pokoj byl celkem malý a hodně symetrický. Dvě skříně naproti sobě, dvě postele naproti sobě, dva noční stolky naproti sobě, dva pracovní stoly naproti sobě, dva koše naproti sobě a dvě zásuvky - také naproti sobě. Byl vymalovaný do žluta.

"Budeš bydlet s Emilem. Emil je trochu výstřední. Občas setrvává bez hnutí i několik hodin."

"Myslíš tím, že když třeba leží v posteli, tak vypadá, jako by umřel, ale že si o něj nemám dělat starosti?"

"Dá se to tak říct," odpověděl, "a také se rád dívá na ostatní, jak spí," trochu jsem se v tu chvíli zděsil, upřímně, "ale je to férový fajn kluk, lze se na něj ve všem spolehnout."

Záchod byl společný a koupelna taky, byly ale oddělené. Na dveřích koupelny se nacházel nalepený rozvrh s časy, kdy se obyvatelé bytu chodili koupat:

Elušák: 18:00 - 18:45
Jirka: 18:45 - 19:30
Emílek: 19:30 - 20:15
Hans: 20:15 - 21:00
(prázdné místo)
Natka: 21:45 - 22:30
Miki: 22:30 - 23:15

A pod tím poznámka:
V případě nutnosti lze domluvit použití koupelny i v nepředepsaný čas s vlastníkem dané časové periody.

A pod ní přeškrtnuto:
Tvoje máma.

Byt měl ještě dvě chodby. Jednu u vstupních dveří, kam se dávaly boty a kabáty. A druhá, ve tvaru T mezi obyvákem a vzdálenějšími pokoji.

Když jsem se po úvodní návštěvě loučil, Jirka řekl: "Je vysoce pravděpodobné, že pokud mi teď odkýveš, že se sem na začátku semestru nastěhuješ, staneš se dalším mezi námi." Na tuto poznámku jsem tehdy nijak nezareagoval. Pak jsme se rozloučili a já se vydal po schodech dolů pryč.

Tu noc se mi zdál zvláštní sen. Ležel jsem v tom novém bytě před televizí na tom bílém pleteném koberci. A kolem mě stály postavy. Bylo jich sedm. Jediné, co jsem na nich mohl rozeznat, byly barvy. Každá měla jinou. Modrou, bílou, žlutou, zelenou, hnědou, červenou a černou. Na víc jsem si nedokázal vzpomenout.

Na začátku semestru jsem konečně přijel natěšený do nového bytu — těšil jsem se, až potkám všechny jeho nájemníky. Nejdřív se mi naskytlo setkání s Emilem. Byl drobný, trošku oplácaný kluk s rovnými dlouhými vlasy až po ramena. Jak se brzy ukázalo, nosíval velmi rád vytahaná žlutá trička se zašlými nápisy a z jedné z prostějších konverzací, které jsem s ním později měl, jsem si vyvodil, že býval docela zapáleným hráčem stolních her, ale prý teď už moc nehraje, protože má málo času a chybí mu nálada nebo nadšení. Uvažoval jsem nad tím, že bych uspořádal v novém bytě někdy hraní stolních her, třeba bych mu tím udělal radost. Ono občas lidé nemají náladu, protože nemají kamarády, se kterými by své nadšení sdíleli.

Žití s ním v jednom pokoji bylo přinejmenším zvláštní. Většinou mlčel a seděl a nehýbal se, přesně, jak říkal předtím Jirka. Takže jsem si připadal, jako bych tam bydlel sám. Jednou, když jsem vešel do pokoje, stál za dveřmi nehnutě s nepřítomným výrazem, lekl jsem se ho. Pokusil jsem se na něj promluvit, ale neodpovídal a pořád jen tak civěl. Jen když jsem do něj rýpnul prstem, chytil mou ruku, stále se tak zvláštně dívající, a dal ji pryč. Potom uvolnil stisk a zase se nehýbal. Rozhodl jsem se ho nechat být. Až po několika dlouhých minutách, nepočítal jsem to, se pohnul a odešel do kuchyně se najíst. Přes den mi sice připadalo, jako by tam vůbec nebyl, zato v noci bych se zavázanýma očima tvrdil, že v tom jednom malém žlutém pokoji je Emilů padesát. Nejsem schopný to lépe popsat. Ne, že by třeba dělal hluk, byl tichý stejně jako ve dne, ale atmosféra pokoje nějak zhoustla, když byl uvnitř. Usnout mi sice šlo, ale měl jsem pocit, jako bych usínal na párty nebo v hromadné dopravě. Za noc jsem se několikrát budíval. Moje první noční probuzení bylo nejhorší. Hned jak jsem otevřel oči, uviděl jsem Emilův obličej, stál přímo nade mnou, nakláněl se ke mně na vzálenost menší než půl metru. Myslel jsem si, že dostanu infarkt, byl jsem celý roztřesený. Na to ale Emil zareagoval:

"Promiň, nechal jsem se unést."

Popadl jsem dech: "Prosímtě, Emile, mohl bys třeba něco říct, nebo zakašlat, nebo aspoň nebýt tak blízko mně, strašně jsem se lekl, kdybych byl starší, tak ti tady z toho zkolabuju, museli byste volat sanitku asi."

"Neboj, už se to nestane," Emil se otočil a šel si lehnout.

A opravdu, další noc, když jsem se probudil, nestál nade mnou. Nejdřív jsem se opatrně rozhlédl a s překvapením jsem ho spatřil na jeho posteli. Sice se díval přímo na mě, ale aspoň mi nevyvolával reflex bojuj, nebo uteč. Přemýšlel jsem, že bych se zeptal třeba Jirky, jestli bych nemohl bydlet s ním, ale nakonec jsem se rozhodl, že když Emil plní to, o co jsem ho poprosil, tedy nepřibližovat se moc blízko ke mně, když spím, stojí za to zůstat.

S Emilem se špatně povídalo ve dne, ale dobře v noci. Jako by byl nějaký noční živočich — sova nebo netopýr. Rád si vykládal vtipy, ale smál se tiše, tak nějak nepřítomně, vzdáleně. Nebyl jsem nějaký přeborník v humoru, vyprávěl jsem vtipy různé kvality, ale i když jsem si myslel, že Emil chápe humor velmi podobně jako já, tak když se snaží o nějaký žert, nějak není vtipný. Všiml jsem si toho brzy, tak jsem dělal, že se směju, aby mu to nebylo líto.

Některé vtipy, které mi řekl:

"Ťuk ťuk!"
"Kdo tam?"
"Já."
"Já kdo?"
"Proč se ptáš? To je konec vtipu."

"Čech, Rus a Američan přijdou do baru. A objednají si pivo, vodku a rum. Barman jim přinese, krev, pot a slzy."

"Co vznikne, když zkřížíš králíka s opicí? Života neschopný hybrid."

"Víš, proč blondýna spí? Protože neví, kdo jsi."

"Lord se ptá Jeana:
'Jean! Proč je můj čaj tolik černý?'
'Promiňte, milorde, došel nám cukr, musel jsem jej něčím nahradit.'"

"Roubíček a Kohn sedí u řeky a uvidí v ní plavat mrtvolu. Roubíček, když to vidí, se okamžitě svleče a skočí za ní a utopí se. A Kohn naštvaně řekne: 'Tohle bylo zadarmo.'"

"Policisti řeší únos v zapadlé uličce:
'Tak Pepo, kam si myslíš, že byla oběť odnesena?'
'Nevím, ale stopy ukazují na mě.'"

"Na paloučku se sejdou zvířátka kvůli poradě. Lev se zeptá: 'Tak co s ní uděláme?' Medvěd navrhne: 'Shodíme ji ze srázu.' Liška navrhne: 'Necháme jí rozpustit ve směsi kyseliny sírové a peroxidu vodíku.' A králíček řekne: 'Já ji sním!'" Občas se ujistí, jestli chápu pointu a pokusí se mi ji vysvětlit: "Je to vtipné, protože králíci nejedí maso."

Jako čerstvě nastěhovaný jsem si v té době dělal iluze o tom, že při vaření večeře bych se mohl k někomu připojit, pomoct mu, přidat ingedience navíc, udělat větší porci a najedli by se z jednoho jídla dva lidé. Ale po zkušenosti s mojí spolubydlící Natálií jsem nakonec zůstal u vaření si pouze pro sebe. Lidé si mezi sebou říkají, že každý má jiné chutě. Ten večer jsem doopravdy poznal, jak je tohle přísloví pravdivé, a jak moc se mohou chutě lidí od sebe lišit.

Seděl jsem na gauči a odpočíval jsem po sepsání docela dlouhé kapitoly jednoho ze zadaných projektů, když do bytu vstoupila Natka. Otočil jsem se na ni a pozdravil jsem slušně a vesele, protože radost se přenáší i příjemným pozdravením. Zaujalo mě v tu chvíli to, jak vypadala. Sundávala si žluté gumáky od černočerného bláta a z bundy si otřepávala zežloutlé listí. Z kalhot si oddělala uschlý bodlák, zaujatě ho zkoumala mezi dvěma prsty přes svoje roztomilé kulaté brýle a pak jej odpinkla někam pryč. Odmotala ze svého krku hnědou pletenou šálu, která jí zakrývala ústa. Z rukávu vytáhla dvě větvičky ve tvaru Y, které opatrně položila na barový stůl, kam dala i pletený košík, který měla s sebou. Pozdravila nazpět:

"Ahoj. Ty seš ten novej, co?"

Přikývnul jsem.

"Něco ti řeknu. Jestli uvidíš v lese jelena, co se na tebe divně dívá, jako by ti chtěl nabídnout nějaký drogy, a řekne ti, že tam nepatříš, radši zdrhej."

V té době jsem nechápal, co tím myslela, tak jsem jen opatrně přikývnul a pokusil se konverzaci odvést trochu jinam: "Plánuješ teď něco dělat? Natka, že?"

"Jep jep," potvrdila, "vařit."

"A nemohl bych se k tobě přidat? Řekl bych, že když budeme vařit spolu, tak nám to půjde rychleji a lépe od ruky a můžeme uvařit větší porci, ze které se najíme oba."

"Máš štěstí, že jsem shodou okolností vzala víc ingrediencí."

Dopil jsem v rychlosti čaj a přistoupil jsem ke kuchyňské lince, ale otočil jsem se, abych se podíval na dvě odložené větvičky. Měly na sobě ještě trochu malinkých rudých javorových lístků. Připadaly mi jedna jako druhá, úplně stejné, ale zrcadlově obrácené. Byly plné suků.

"Jo, kdyžtak, můžeš dojít pro nějaké svíčky," promluvila Natka.

"Na co budem potřebovat svíčky?"

"Na svícení, ne?" řekla posměšně.

Už první den bydlení v novém bytě jsem poznal zvláštní zálibu mých spolubydlících ve svíčkách. Jak mi řekl Jirka, abych nesvítil elektřinou a používal místo toho plamen, tak jsem jej i poslechl a šel si pro svíčku nebo dvě do špajzu. Při otevření dvířek jsem musel vykulit oči a pootevřít ústa, protože všechny poličky ve špajzu byly odshora až dolů zaplněné svíčkami nebo krabicemi s nápisem "svíčky". Zvědavost mi nedala a rozhodl jsem se prohlídnout si, jaké svíčky se vevnitř nachází. Rozbalené i nerozbalené, po jednom nebo v sadě. Našel jsem tam všechny vůně světa v koření a ovoci, dokonce i takové, o kterých jsem v životě neslyšel. Co je do háje cumin? A svíčky všech tvarů a velikostí. Ze zvířat sedící nebo stojící sloni, žirafy, velryby, delfíni, kočky, krokodýli, medvědi, hroši. Dále různé voskové sošky andělů, buddhů, hinduistických bůžků a jiných prapodivných bytostí, božstev a duchů, které jsem nebyl schopný určit. Byla tam krabička svíčínek tak malinkých, že by se mi jedna z nich vešla na prst a v rohu na zemi stála svíčka o rozměrech kbelíku s pěti knoty. Na Natáliin požadavek jsem vytáhnul krabici stejných svíček z červeného včelího vosku a položil ji na barový stůl vedle větviček, kde se už nacházel Natčin košík překrytý hnědým kostkovaným hadříkem.

"Jo a prosím ještě olej."

Špajzy byly v bytě dva, jeden na svíčky a druhý na různé potraviny. Do toho se svíčkami opravdu patřily jenom svíčky. Na dvířkách měl velkou ceduli s nápisem: "VKLÁDAT SVÍČKY POUZE!!!" A taky nějaké fotografie současných a patrně bývalých nájemníků bytu. Otevřel jsem dvířka od toho s potravinami, odsunul jsem závěs, který byl za nimi, a vzal jsem slunečnicový olej. Když Natálie viděla, co nesu, řekla: "Tenhle ne, vezmi ten v plechovce."

"V plechovce? Oleje se prodávají v plechovce?"

"Myslím, takovou tu, no, nádobu prostě."

"Kovovou?"

"Ano! Kovovou!"

"Tam žádný nebyl, pokud jsem se dobře díval."

"Byl tam. Minulý týden jsem z něj vařila."

"Tak jsem to asi přehlédl. Asi bude lepší, abys pro něj zašla sama," navrhnul jsem. Natálie si odfoukla, vytáhla z košíku jabko a hodila ho po mně, chytil jsem jej.

"Mezitím nakrájej tohle jabko. Ať je hezky na kostičky. Krájej ho jako cibuli. Víš co? Představ si, že místo jabka krájíš cibuli, pomůže ti to," došla ke špajzu a nahlédla za dvířka špajzu, "jo a nezapomeň si pak umýt ruce jarem nebo mýdlem."

"Proč? Je to jen obyčejné jablko. Nebo budu na něco šahat a nesmí se tam dostat jablečná šťáva?"

"Heleď, kdyby to bylo obyčejné jablko, jak říkáš, tak bych ti asi neříkala, abys ho krájel jako cibuli, ne?" Raději jsem mlčel. Natálie mezitím přinesla rezavou plechovku zakrytou alobalem. Krájel jsem dál. "Jop, přesně tak, tyjo, jde ti to," pochválila mě. Když jsem měl hotovo, zeptal jsem se Natálie, kam s tím. Všiml jsem si, že Natálie rozvístila kolem pánvičky několik rudých svíček a nyní kydala obsah plechovky doprostřed pánve jednu lžíci za druhou, přičemž pohybovala rty, jakoby mluvila sama pro sebe.

"To je olej?" zeptal jsem se, když jsem viděl lesklou černou substanci na pánvičce.

Natálie přikývla: "Starý motorový. Ten nejlepší. Myslím, že jsem ho šlohla z nějaké Tatry 815. Prvotřídní práce pořádné tučné špíny mechaniky," pak ještě něco zamumlala a řekla, "můžeš to jabko hodit sem," poklepala lžící na okraj pánvičky a zažehla plamen sporáku.

"Ty jíš motorový olej?" zeptal jsem se zděšeně.

"Co asi jinýho s tím budu dělat, když to leju na pánvičku," odvětila ostře, "no, dělej, nenech oheň čekat." Nasypal jsem tedy to rozkrájené jabko do oleje. Začínal jsem se ptát sám sebe, k čemu jsem se to upsal. Natka vzala do ruky vařečku a míchala, přitom si prozpěvovala: "Vařila myšička kašičku, tomu dala, tomu dala, tomu dala, kurva jedna," zasmála se a vyplázla šibalsky jazyk. Nevěděl jsem, jestli mám odejít, nebo zůstat. Zdála se být do své práce tak zabraná. Ale zvědavost mi nedala. Občas vytáhla ze svého zakrytého košíku nějakou ingredienci, kterou obvykle nandala na tu hmotu, co se jí kroutila pod vařečkou, třeba jehličí, štěrk, nějaké bobule a pro mě neznámé prášky a tekutiny. Občas mě poprosila, abych jí podal cukr, sůl, mouku, pepř, mléko. Nakonec vypla pánvičku, do té kejdy, jak jsem to v hlavě pojmenoval, strčila obě ruce a začala tuto ještě horkou směs mačkat, hníst a převalovat a tvořit z ní jakousi černou kouli. Poprosila mě o talířek, na který ten objekt s mlasknutím položila. Pak si pečlivě umyla v ruce, vzala dvě větvičky, zabodla je do koule, takže to vypadalo teď jako beztvará hlava s parožím, a zeptala se: "Budeš teda jíst?"

"Um, promiň, asi nemám až takový hlad," řekl jsem rozpačitě.

"No, nevadí, nebudu mít hlad dva dny," pokrčila Natka rameny. Nevšiml jsem si, odkud vytáhla špendlík, ale bodla si ho do ukazováčku na levé ruce. Na černou kouli dopadla kapka její krve. Zahýbala prsty. Na to už jsem neměl žaludek a odešel jsem.

Byl jsem tak rozrušený, že jsem se vydal za Jirkou. Velice jsem si užil náš čajový dýchánek první den, tak mě napadlo, že si návštěvou v jeho pokoji zlepším náladu a zapomenu, jak Natka vyráběla tu věc. Zaťukal jsem na sytě modré dveře, a když mužský hlas zavolal "Dále!" vstoupil jsem. Jirka seděl u svého pracovního stolu otočený ke mně zády. Po jeho levé straně stála na stole lampička ve tvaru glóbusu. Všude na stěnách visely návody, plány a mapy vytisklé na modrý papír. V koutě pokoje stála dvojpostel s modrofialovým povlečením s hvězdami. Podíval jsem se na strop, který byl mnohem vzdálenější než všude jinde v bytě, musel být ve výšce snad čtyř, možná pěti metrů, nebyl jsem úplně schopný to poznat, protože jediné světlo vydávala ta lampička, takže strop byl ve tmě. Ale visely z něj další veliké archy modrého papíru popsané změtí nákresů, kterým jsem těžko rozuměl. Byly tak velké, že kdybych natáhl ruku nahoru, dosáhl bych na ně.

"Dáš si čaj?" zeptal se mě s obličejem pořád obráceným ke své práci na stole.

"Um, jo, dal bych si. Jaký máš? Téda… Jak je ten strop vysoko?"

"Přesně 4 metry a 23 centimetrů."

"Ale vždyť to je mnohem víc, než v celém zbytku tohohle bytu."

Jirka se otočil: "Zázrak inženýrství. Mátový?"

Přikývnul jsem: "Jak vypadají byty nad tímhle?"

"Myslíš ty, které jsou oficiální součástí této budovy?" zeptal se klidně, když si stoupnul a nabídl mi dřevěnou židli.

"No… Jaké jiné? Tady jsou nějaké jiné?"

"Vypadají normálně," přisunul ke mně stolek na kolečkách, "pročpak jsi mě navštívil?"

"No, totiž, nějak mě přešla chuť z Natčina vaření."

"Jo, Natka není úplně skvělá kuchařka. Ani mně nechutná její jídlo," přišel k vitríně s čínským porcelánem ve svém pokoji, odtud vytáhl porcelánový čajový set a do konvice nasypal čaj. Divil jsem se, že má v pokoji rychlovarnou konvici a dokonce i umyvadlo.

"Jirko," oslovil jsem ho, když jsem se zase rozhlížel po místosti, "máš fakt krásný pokoj, takový veliký a přesto příjemně útulný."

"Děkuji, navrhoval jsem si to tu sám. Dalo to práci."

Čaj mě opravdu uklidnil, chvíli jsme si jen tak povídali a já jsem se jej ještě zeptal: "Jirko? A že máš ten pokoj tak veliký, ale nebereš žádné spolubydlící? Tady by se vešli ještě další čtyři lidi."

"Už tady dlouho nebudu," řekl, "jestli chceš, tak ti můj pokoj pak přenechám."

Byl jsem nadšený, ten pokoj byl fakt nádherný. Mnohem lepší, než ta Emilova žlutá cimra: "To bys byl mega kamarád! Děkjuju! Děkuju moc!"

Rozloučili jsme se o hodinu později. Z toho mátového čaje se mi chtělo spát, a taky že jsem brzo usnul, hned, jak jsem si lehl do postele. Zdál se mi zase zvláštní sen. Seděl jsem v obýváku nového bytu v modravém příšeří. Nehýbal jsem se, kolem mě bylo rušno. Cítil jsem přítomnost hromady lidí, celých davů, jako by chodily sem a tam z místnosti do místnosti po celém bytě, ale nikoho jsem neviděl. Slyšel jsem vzdálené i blízké hlasy, ale nerozuměl jsem tomu, co říkaly.

Jednoho večera jsem se vrátil na byt už velmi pozdě, bylo právě něco okolo desáté. Potřeboval jsem se umýt, byl jsem spocený a smrděl jsem. Myslel jsem na koupelnový režim a doufal, že bych se mohl aspoň v rychlosti osprchovat ve chvíli, kdy nikdo v koupelně nebude. Shodil jsem ze sebe kabát, mikinu, boty a utíkal jsem si pro pyžamo. Moje taktika byla následující: Zkusím se dostat do koupelny, a pokud v ní zrovna někdo bude, tak počkám před dveřmi, než se koupelna uvolní. A opravdu, když jsem zaťukal, ozvala se zevnitř Natka. Omluvil jsem se: "Pardon, počkám," a čekal jsem. Najednou mě ale na rameno zaťukal prst. Ohlédl jsem se a uviděl před sebou Miki.

Miriam byla velmi malého vzrůstu, nejmenší z nás sedmi, kteří na bytě bydleli. Měla krásné dlouhé černé vlasy, sněhově bílou kůži jako panenka, vystouplé lícní kosti a její oči se vždycky dívaly pohledem predátora, toho večera zrovna takového, který si chce hrát se svou kořistí. Měla přes sebe přehozený rudý sametový župan. Promluvila medovým hlasem:

"Copak tady děláš?"

"Čekám na to, než se uvolní koupelna, přišel jsem totiž pozdě a potřeboval bych se umýt, i když vím, že teď se má správně koupat někdo jiný."

"Správně, někdo jiný," usmívala se.

"Miri? Myslíš, že by ses mohla jít umýt o chvilinku později? Nebude mi to trvat dlouho, jenom si potřebuju umýt vlasy a nejvíce inkriminovaná místa, a tak, jestli víš, jak to myslím. Já se ani moc nelíčím, ani kůži na obličeji si nečešu," možná bych řekl ještě něco, ale Miriam mě pohladila po rameni. Jako by mnou projela elektřina.

"Je dobře, že víš, že teď budu na řadě já. Nemohu tě pustit do koupelny, když tam budu já."

"No, to asi nemůžeš," podrbal jsem se na zátylku.

Mirča mi prsty naznačila, abych se k ní sehnul blíž a ona mi zašeptala: "Ale mám pro tebe řešení, můžeš se jít umýt do mého pokoje," a políbila mě. Cítil jsem, jak se mi do tváří nahrnula krev, tohle jsem nečekal. Ještě se na mě usmála a pak odešla. Chvíli jsem stál jako opařený. Váhal jsem, ale pak jsem se rozhodl, že do jejího pokoje půjdu a uvidím, jak se to vyvine. Sebral jsem se, prošel chodbou ve tvaru T a zaťukal na dveře. Ozvalo se sladké "Dále," tak jsem vzal za kliku bílých dveří a vstoupil dovnitř.

Místnost za dveřmi měla bílé stěny plné zrcadel. Přes dvě vysoká okna jako v katedrále naproti dveřím prosvítalo sluneční světlo a od zrcadel se odráželo. Uprostřed na červené plovoučce se nacházel nafukovací bazén plný tmavě rudé neprůhledné tekutiny. V bazénu si hověla Miriam opřená o okraj. Byla nahá, ale nic jsem neviděl, protože byla ponořená tak, že vyčuhovala z hladiny jako nějaká busta z bílého mramoru. Sledovala mě svýma dravýma a svůdnýma očima. Kdybych byl nějaký srneček, svádělo by mě vběhnout jí přímo před drápy. Místnost měla strop ještě výše než Jirkův pokoj (zázrak inženýrství) a shora visel zlatý lustr plný hořících svíček: "Sundej si bačkory a přijď za mnou po kamíncích," řekla. Uviděl jsem, že od dveří se táhne po rudé podlaze cestička růžových oblázků. Poslechl jsem, sundal si boty a vydal se po cestičce k bazénu. Jak jsem šel, všímal jsem si nepořádku u stěn místnosti. Nafukovací kachny, kbelíky, skříně, židle, lahve. Vypadalo to tu jako v nějakém skladišti. Na chodidlech mě tlačily tvrdé oblázky, bylo to podivně vzrušující. Přišel jsem až k modré gumové stěně bazénu. "Svleč se. Do naha," přikázala.

"Do naha? Co? Já? Ale-"

"Přeci by ses nechtěl koupat v oblečení."

"Neměl bych si jít pro plavky, mám takové hodně pěkné s kytičkama, koupil jsem je od Rákosníka, ale ani bys to nepoznala, jsou fakt kvalitní, mají takové dva bílé provázky."

"Já na sobě také nemám plavky," zachichotala se, "ale jestli se stydíš, zavřu a zakryju si oči. Až budeš svlečený a v bazénu, tak je odkryju. Ju?" zdvihla ruce celé červené z té tekutiny až moc připomínající krev a přitiskla si je na oči. Možná jsem v ten moment mohl váhat trochu dýl, ale sundal jsem si tričko, kalhoty, ponožky a nakonec i trenýrky a vklouzl jsem do bazénu. Ta tekutina byla teplá a lepkavá. Páchla kovově.

"To je krev?" zeptal jsem se znepokojený.

"Krev!?" vybékla, "hahahá! Krev? Copak bych se koupala v krvi? Jako nějaká Bětuš Báthory? Hahá! Ale kde, že! To vůbec není krev, nene, to je jen… Takový koření do koupele. Ano! Koření do koupele. Barví takhle vodu. Mohu otevřít oči?"

Nejdřív jsem kývl, ale pak jsem si uvědomil, že to nemohla vidět, tak jsem řekl: "Ano, můžeš otevřít oči."

Dala dlaně pryč ze svých víček, kde nechala rudé fleky. Vypadala jako pekelný mýval, ale tak pěkný pekelný mýval. Ruce zase ponořila.

"Á… Co teď?" nevěděl jsem co říct, červenal jsem se. Její havraní vlasy byly nacucané tím, v čem jsme se nacházeli, a stále mě pozorovala jako sova prohlížející si myš. Její bílá kůže v tomto osvětlení a v kontrastu s červenou barvou ještě více vynikla, skoro jako by zářila. Její bílá ramena jako dvě hladké skály trčely ze závěsu vlasů a ta divná voda perfektně obtékala její poprsí. Byl jsem úplně hotový.

"Opři se, zavři oči a relaxuj. Nech tuto esenci působit na celé tvé tělo," mluvila uklidňujícím hlasem. Zpomalil se mi tep a přivřel jsem oči. Pak jsem se opřel obdobně jako ona, ale svoje ruce jsem položil na stěnu bazénu. Nějakou chvíli jsme si takhle hověli. Ta lepkavost té kapaliny už nebyla tolik nepříjemná a na ten zápach jsem si zvykl až podezřele rychle. Zrovna, když jsem se zasněný díval na hořící lustr, přikradla se tiše ke mně. Podíval jsem se do jejích očí, které jako by hořely. Vytáhla svoje ruce a začala mi s nimi utírat obličej a rozmazávat tak červenou na moji kůži. Byla tak blízko, nic jsem neříkal. Ale jednou z mých ponořených rukou, kterými jsem pohyboval jako chaluhami v proudu moře, jsem zavadil o Mikčino koleno. A pak znovu — schválně — Miriam to věděla. Na koleno jsem jí položil celou dlaň a pomalinku posouvál dál ke stehnu. Miriam mě přestala natírat a přiblížila svou hlavu k té mojí. Pootevřela ústa. Chtěl jsem ji tak moc políbit a ona jako by slyšela, co si myslím, mě doopravdy políbila, nejdřív jenom na rty, ale potom po nádechu úplně. Dotkli jsme se jazyky a chytli jsme se za ruce. Pak mě pustila, oddálila se a odsunula doprostřed bazénu. Chtěl jsem víc. Naklonil jsem se dopředu a šel jsem na čtyři. Pomalu jsem se k ní brodil bazénem s pohledem jeden druhému do očí. Byl jsem u ní tak blízko, mohl bych zabořit svou hlavu do její hrudi, uchopila mi ji do dlaní. Ale asi na tu chvíli čekala, v mžiku mě chytila za vlasy a prudce ponořila do bazénu.

Do nosu a do krku a do plic se mi dostala ta kapalina. Chutnala jako krev. Začal jsem sebou zmítat, snažil jsem se vymanit z Miriina úchopu. Ale byla na svou velikost až nepřirozeně silná. Nakonec, když už jsem měl pocit, že ztratím vědomí, mě pustila a já se vynořil. Popadal jsem dech, mnul jsem si zalepené oči a plival a kašlal. Když jsem se vzpamatoval, otočil jsem se od ní a v panice jsem se vyškrábal z bazénu. Neohlížel jsem se, moje lepkavé nohy pleskaly o tvrdé oblázky, za sebou jsem slyšel Miriino chichotání. Všechno bylo červené.

Vyběhl jsem z jejího pokoje nahý do temného obýváku, za sebou jsem nechával krvavou stopu. Tam jsem zůstal klečet na podlaze. Už nevím, jak dlouho jsem tam klečel. Nikdo za mnou nepřišel. Nehýbal jsem se, protože bych tak ještě zhoršil pohyb v mojí hlavě. Všechno se se mnou točilo a ta scéna se mi přehrávala před očima pořád dokola a dokola. Nevím, jak se mi to podařilo, ale usnul jsem.

Po probuzení jsem instatně zapomněl, co se mi zdálo, ale věděl jsem, že to bylo něco. Červená na mé kůži oschla a lepila ještě více. Postavil jsem se z kleče na nohy a odmátožil se do koupelny. Ztratil jsem pojem o čase a hlavu jsem měl tak plnou všeho, že jsem nebyl schopný rozeznat sám sebe. Voda, kapky dopadající na kůži ve které bylo uvězněné mé já topící se v moři chaosu. Fialová. Studená vana, blikající elektrické osvětlení. Elektrické osvětlení. Uvědomil jsem si konečně, kde jsem a co se stalo. Rychle jsem ze sebe smyl zbytky červené, ještě mokrý vylezl z vany a zapálil několik svíček položených na poličce v koupelně a před zrcadlem. A pak jsem zhasnul. Díval jsem se do zrcadla ve svitu svíček. Viděl jsem sám sebe, byl jsem to já. Ale připadal jsem si nějaký bledší a moje vlasy byly takové tmavší.

Následujícího rána jsem na svojí židli v pokoji našel svoje oblečení ze včera úhledně složené a na něm papírek s nápisem psaným zdobeně červenou fixkou: Promiň, že jsem tě vylekala. Uvařím ti špagety nebo palačinky, jestli budeš chtít.

Nikde v bytě nebylo ani stopy po rudé tekutině. Asi to někdo stihl uklidit.

Následující noc jsem seděl v obýváku v naprosté tmě bez rozsvícených svíček. Nehýbal jsem se, nikdo kolem mě nebyl a přesto kolem mě bylo rušno. Cítil jsem přítmnost hromady lidí, celých davů, jak by chodily sem a tam z místnosti do místnosti po celém bytě. Ale hlavně o patro výš. Copak tady se nedodržuje noční klid, říkal jsem si. Slyšel jsem vzdálené i blízké hlasy, ale nerozuměl jsem tomu, co říkaly. Slyšel jsem, jako by mi někdo přímo šeptal do uší. Někdo se na mě díval.

Líbí se mi, jak plamínek svíčky tancuje. Takové tango, nebo čača. Jenom já, plamínek a tma, která mě izoluje od všeho ostatního. Od mých myšlenek, Každou jsem zavřel do bublinky tmy a nechal viset ve vzduchu. Když jsem skončil s mým rozjímáním nad plamínkem, uslyšel jsem nějaké zvuky z kuchyně. Byl jsem zvědavý, tak jsem obešel Emila stojícího jako socha přímo za mnou a vydal se po zvucích pátrat. Nahlídl jsem do kuchyně lomeno obýváku lomeno jídelny a uviděl jsem, a to jsem si do té doby neuvědomil, otevřené stropní dvířka s žebříkem. Eliška stála u žebříku a držela v ruce svícen. Moje spolubydlící Eliška byla nejvyšší holka, jakou jsem poznal. Připadal jsem si jako drobek. Měla krásné vlnité zrzavé vlasy a zelenkavé oči jako smaragdy a byla velmi klidné povahy. Velmi milá, ráda půjčila, co bylo potřeba, nebála se podat pomocnou ruku. I tak jsem si kvůli svojí výšce připadal jako chudák sameček kudlanky nábožné vedlé své hladové přítelkyně. Měl jsem pocit, že mi ukousne hlavu, ale říkal jsem si, že by mi to asi ani tolik nevadilo. Moc jsem ji ale na bytě nevidíval, většinou se toulala někde po venku. Ale tehdy byla doma. Jakmile si mě všimla, otřásl jí rychlý záblesk paniky, ale sklidnila své myšlenky a pantomimicky mi pokynula, abych šel blíž. Byla zahalená v jakémsi plášti s širokou kapucí. Když jsem za ní přišel, rychle mi dala do ruky svícen a rychle mě oblékla do svého pláště. Nevěděl jsem, co dělat, ale tak nějak jsem tušil, že mám mlčet a hrát to s ní. Cítil jsem, že pokud bych tak neudělal, hrozilo by nejen mně veliké nebezpečí. Opatrně jsem otočil hlavu. Na jídlením stole byla rozsvícená jedna čajová svíčka. Eliška už měla na sobě nový plášť a stála vedle mě, nevím, odkud ho tak rychle vzala. Uslyšel jsem shora začvachtání a po prudkých schůdcích z dvířek ze stropu něco přicházelo dolů. Pomalé kroky, zvuky liján ovíjejících se rychle kolem dřeva, hrčení motoru, krákání v břiše - tak nějak by šlo popsat to, co jsem slyšel. Ze shora sestoupily čytři mně neznámé osoby. Byly oblečené v černých oblecích jako pracovníci pohřební služby. Zamžoural jsem a zjistil jsem, že mají na sobě masky. Ale tak realistické masky jsem ještě neviděl. Nejlépe jsem viděl na nějakého chobotničáka. "Páni," pomyslel jsem si, "on umí s tou maskou i hýbat," chobotničák kroutil chapadýlkama tak, že se mi míhaly mžitky před očima. Byl tam taky někdo s maskou strašidelného supa se zobákem, co by jedním klovnutím vyrval ještě bijící srdce z těla, nějaký pes či vlk s vypelichanou srstí a s pekelně žhnoucíma očima. A taky rybák, co koulil zlatýma očima a otvíral a zavíral pusu plnou tisíce malinkých zoubků ostrých jako žiletky. Chobotničák promluvil bublavým hlasem, jako když vědci vytáhnou něco, co by nemělo spatřit světlo světa ze zapomenutých hlubin podmořského příkopu: "Co tu pohledává ten nováček?"

Eliška promluvila: "Zaučuji ho."

"Je dobré, že má oheň," řekl pes. Eliška vyzvala gestem hosty, aby se posadili k jídlenímu stolu. V tu chvíli se cesta nahotu samovolně zavřela. Eliška položila před maskované hosty poháry a každému nalila nějakého pití. Počkala, až se napijou (dokázali pít i s nasazenými maskami), a pak před ně položila sušenky na takové široké dřevěné míse. Dali se do jídla, vypadali spokojeně. A začali hovořit.

"Dan dnes nepřijde. A mám tě pozdravovat od Bruna," zasyčel rybák.

Eliška se uklonila.

"Voní jako kukučice," poznamenal hrčive pan pták.

"Pověz, naše milá hostitelko, bude další fialová?" zeptal se chobotničák.

"Ano," řekla Ela.

"A modrý půjde k nám, co?"

"Ano," řekla Ela.

"Budeme jej očekávat, ušili jsme mu už šedý kabát. Dostane i černý plášť," řekl pták. Zněl jako někdo, kdo se vyzná, protože už od nepaměti pozoruje lidi shora od jejich počátků v jeskynních, přes rozkvět starověku, tmu středověku a východ slunce dneška.

Nějak jsem zapomněl zbytek konverzace, kterou spolu vedli. Když se na něco zeptaly Ely, odpovídala jim spíš jenom ano, nebo ne. Když se blížil čas jejich odchodu, otevřely se zase dvířka nahoru a oni stejně tak tajuplně, jako přišli, i odešli. Zkusil jsem nahlédnout, kam vedou ty dvířka, ale hned, jak jsem to udělal, jsem začal být hrozně unavený, v hlavě mi tepala krev a celkově jsem byl takový vycuclý. Tak tak jsem jen stihl podat svícen se zlatým držadlem upoceným od mých dlaní Elušákovi a usnul jsem na zemi. Strop se ke mně přiblížil.

Byl jsem ve snu na bílém koberci uprostřed obývacího pokoje obklopen těmi barevnými postavami. Černá odlétla pryč a modrá mi pomohla vstát. A pak každá z těch postav mi dala do ruky nějaký fiaový kousek oblečení a já se do nich začal oblékat.

Byl čtvrtek večer, asi půl jedenácté, když jsem po vyplnění úkolů a učení se na zkoušky vešel do obyváku, abych se napil vody. Uviděl jsem na gauči sedícího Honzu. Měl na sobě bílé pyžamo, takové to staré — košile a nažehlené kalhoty — seděl jako nějaká socha faraóna se zapnutou televizí a vypnutým zvukem a nehýbal se. Ale to ticho jako by nezasahovalo jen televizi, ale úplně všechno, celý byt. Neslyšel jsem vůbec nic. Přes svoje hranaté brýle sledoval Jan tak neskutečně zaujatě zaplou televizi, snad ani nemrkal. Byl mladší než já, ale i přesto už se mu začaly ve vlasech objevovat šedivé pramínky a kůži měl velice bledou (bledší měla už jen Miriam). V bílém světle z televize úplně hrobově zářil. Přišlo mi, že mám černobílé vidění — jen jasné bílé plochy a černočerné ostré stíny tam, kam nemohlo světlo dopadnout. Nevěděl jsem, na co se to Honza vůbec kouká, přicházel jsem ze strany, odkud nebylo vidět na obraz televize. Stejně mě to v tu chvíli nezajímalo. Honzův vzhled byl v tu chvíli tak neskutečně fascinující, že jsem si jako hypnotizovaný stoupl přímo mezi televizi a něj. Žádný stín ale Honzu nezakryl, stále se topil v moři světla. Díval se skrze mě pořád na stejné místo a zář ignorovala moji přítomnost. Přišel jsem blíž k němu, ale bál jsem se ho dotknout, tak jsem si sedl vedle něj a otočil svoje oči tam, kam se díval on.

Zrnění. To bylo všechno a zároveň nic.

Moje hlava se otevřela více, než největší dveře na světě a zrníčka začala padat dovnitř. Začal jsem plakat, ale nemohl jsem odtrhnout oči od televize. Moři zrníček se říká poušť. Zrníčka se nevypaří, zůstávají beze změny nezměrnou dobu, a přesto je každé jinačí. Měsíce se rozsvítily jako reflektory nad písečnou pustinou a hvězdy na obloze mi ukázaly cestu, na kterou jsem se vydal. Čas je relativní. Co je vteřina, co je den a co je rok? Co je milión, miliarda let? Co je éra, epocha a eon? Jen další zrníčka v poušti. Vrátil jsem se za svítání a nesl si sebou konečně pochopení.

Občas podlézám stůl, abych se dostal do svého pokoje, protože je to rychlejší než jej přelézat.

Občas poslouchám hlasy v mé hlavě.

Občas vyprávím Emílkovi vtipy. Směje se jim.

Občas mi Emílek vypráví vtipy. Směju se jim.

Občas se dívám do očí Emílkovi, když se dívá do těch mých. Vidím v nich černou prázdnotu vesmíru, která se rozlévá donekonečna. Dálavy, kterých nikdy nedosáhne žádný smrtelník. Hvězdy jsou jen marné a pomíjivé záblesky. Temnota je věčná.

Občas si lehnu do vany a představuji si, že se moje tělo rozteče, dotýká se svým co největším povrchem studeného tělesa vany, která studí jako led, a že protéká odtokovým kanálem skrze oslizlé roury plné plísně a nevýslovného zápachu čím dál hlouběji a hlouběji do páchnoucí temnoty země, nebo že se zaseknu v sifonu, moje tělo kvasí v nehybnosti a proplouvají jím rybenky a víří v něm svýma roztomilýma nožičkama a máchají tykadélkama.

Občas si se svými spolubydlícími povídám pozpátku.

Občas zastupuji obsluhování hostů, když Eliška nemůže.

Občas piju kávu. Jirka mi nerozumí.

Občas dovádím s Mirčou v bazénu a vařím jí dobroty. Všechny recepty mám od Natky. Natka je výborná kuchařka. Občas taky ve vaření experimentuji. Nikdy dříve mě nebavilo vaření jako teď.

Občas, když nikdo není doma a není noční klid, začnu se válet po zemi, třást se a neovladatelně křičet, dokud neucítím tu uspokojivou pachuť krve na jazyku a obličej mi nezrudne a nevyrazí se mi žilky na čele.

Občas se dívám na strop a čekám, až na mě přijde řada.

Občas přemýšlím.

Občas, občas.

Ale hlavně se věnuji svým povinnostem coby student vysoké školy.

Byla zrovna neděle, když přišel čas Jirkova odchodu. Navštívil jsem ho v jeho pokoji ještě před slavnostním odchodem. Na svojí veliké posteli měl rozprostřený nádherný šedý oblek z látky, která není z tohoto světa. "Dal bych si s tebou čaj," řekl mi, "ale už na to není čas. Myslíš, že si budu moct dát čaj i tam nahoře?" usmál se. Cítil jsem, že je ze svého odchodu nesvůj, tak jsem se ho snažil utěšit: "Jirko, jestli by tam čaj nerostl, až přijdu na řadu, přinesu ti velikou zásobu." Vydechl a promnul si oči. Vidět tolik emocí v klukovi tak mohutném a vzhledově silném dělalo působivý kontrast: "Teď už by bylo asi hloupé to odvolávat, co?" položil řečnickou otázku, když se podíval na šaty na posteli, "tenhle pokoj bude tvůj, jak jsem ti slíbil."

"Děkuju ti, Jirko, hodně to pro mě znamená. Předělám si pokoj tak, jak se sluší a patří v úctě k těm všem, co tu byli před námi, a hlavně v úctě k tobě a tvému citu pro design, který tak moc obdivuju."

"Dobře. Teď jdi do kuchyně za ostatními. Budu tam za chvíli." Odešel jsem tedy, abych ho nechal se převléct a nachystal si svoji roli mezi ostatními při této důležité události. Po chvilce vyčkávání k nám zamířil ze svého pokoje Jirka. Oblek mu skvěle padl a vypadal v něm, že má ramena ještě širší. Ve vousatém obličeji měl ale pořád ten ustaraný výraz. Každý jsme mu dali něco z věcí, co bude potřebovat, až se vydá nahoru. Natka mu dala nepromokavý černý plášť, Mirča mu do vlasů dala voňavou pryskyřici, Eliška mu připla na krk černý obojek, Emil mu předal zbraň — rezavý kuchyňský nůž — Honza mu dal skleničku vína v pletené tašce a já mu měl dát do pusy zlatou minci. Ještě než jsem tak udělal, mi Jirka zašeptal do ucha: "Ten, kdo přijde po mně, pozná to, co jsme my ve svém vědění přehlédli," nikdo jiný to neslyšel. A pak poslušně otevřel pusu, kam jsem mu položil krásně třpytivý peníz, a zase poslušně zavřel. A potom se od nás obrátil a šel si stoupnout na bílý kulatý koberec před televizí. Emil vytáhnul flétnu a začal na ní pískat píseň na rozloučenou. Kdo mohl a měl volné ruce, mával Jirkovi. Viděl jsem, jak se mu z očí ztratil modrý pigment. Strop se začal otáčet a ztmavnul víc než noční obloha. Pak se v něm začaly prořezávat rudé čáry a ty se pak začaly rozevírat a odhalovaly oči, které jde jen těžko popsat slovy, a ústa s bělostnými hranatými zuby a s otvorem ještě černějším, než strop — nikdy bych nevěřil, že by to bylo možné. Naše mávání pokračovalo, když se Jirkovo tělo začalo zvedat ze země, bylo to nádherné, a než celé zmizelo v rozevřených ústech přímo nad ním. Emil přestal hrát, když se stejně neslyšně jako předtím oči a ústa zavřely a strop pomalu získal zase zpátky klasickou bílou barvu.

A pak jsem se probudil v neděli ráno a stalo se přesně to, co jsem viděl ve snu.

Uběhlo několik měsíců od Jirkova odchodu. Seděl jsem ve svém krásném novém pokoji po Jirkovi s fialovými stěnami. Nachová tráva mě lechtala na bosých nohách a vysoké fialové houby mi zpod klobouků magicky osvětlovaly pokoj. Seděl jsem u svého notebooku a psal inzerát. Máme v bytě volné místo a hodil by se nám nový spolubydlící.


Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License