On je stromem.
Byl šíleným, protože se chtěl svými větvemi dotknout jasné oblohy poseté hvězdami. A jak všichni ví, to je zhola nemožné.
Stromy okolo něj byly o hodně chytřejší, přinejmenším byly nadprůměrem: "Hlupáku, jak by mohl strom dosáhnout oblohy?" "Pomátl ses snad?" "Nech mě ti vysvětlit, že stromy nemohou růst tak vysoko, neboť kdyby se jim to podařilo, živiny by se tak vysoko dostávaly jen těžko…" "Ha ha ha!" "Žalude, proč jen nemohu chodit? Rád bych od tohoto blázna trochu poodstoupil!"
"Nevšímej si ho. Je to blázen."
On je neposlouchal. Vytrhal si uši. Vítr kvílel a snášel vlny své síly na jeho listy a on si tak sám pro sebe svými listy s nadšením tleskal, vysílaje tím zprávu světu, kterou nikdo neposlouchá: "Chci se dotknout oblohy poseté hvězdami!!"
Obloha posetá hvězdami se však pouze usmála a neřekla na to nic.
V důsledku svého nadpřirozeného růstu byl vyšší a silnější než jakýkoliv jeho protějšek. I kdybyste si to nemysleli, je to vskutku pravda. Nicméně, stále je to jenom strom, takže již dosáhl limitu své výšky. Ale jeho posedlost oblohou posetou hvězdami neutichla, i přes to, že je obloha poseta hvězdami tak daleko.
Svírá zemi svými rozcuchanými kořeny s čím dál nabývající divokostí a stále roste a roste navzdory jarní mlze, spalujícímu letnímu doteku slunce, táhlému podzimnímu větru a kousavému zimního sněhu…
Uspěl na samém konci?
Ha! Myslím, že to již hluboko uvnitř sám víš.
Nyní nastává noc, několik let poté. Obloha posetá hvězdami je dnes vskutku nádherná. A on tam stále stojí jako kus čistého železa. Byl rád, že se konečně zbavil pozornosti několika dvounohých zvířat a konečně si odpočinul. Nyní je čas na koupání se ve světle hvězd doléhající na něj až z Mléčné dráhy a užívání si té přesladké vůně, kterou k němu vane vánek.
Pohlédl na oblohu. Jeho bývalé bláznovství do oblohy poseté hvězdami zmizelo již před několika lety. Zmizelo spolu s větrem. Po všech těch letech se do jeho paměti však nějaká ta slova vryla. Nyní se tisíce těchto slov nahromadily a konečně přetekly ve větu:
"Stále tomu nerozumím."
A obloha posetá hvězdami mu odpověděla úsměvem: "Ano, stále to nechápeš."
A bože můj, já to také nikdy nepochopím.