Toto je pro ty z vás, jež nikdy nezapomenou na svého společníka.
Nedokážu si vzpomenout na to, čím jsem býval. Ó, ale jisté je, že si dokážu vzpomenout na ostatní, kterými jsem býval. V jeden den mladou dívenkou, jež nachází svého prvního vycpaného kamaráda v hračkářství. Jindy se stávám mocným aristokratem, jenž se kochá svým panstvím z vrcholu věže ze slonoviny. Avšak to jsou jen pomíjivé tuctové drobečky, jež člověk vídá každodenně.
Když procházím starší alba, jsou mezi nimi takoví, k nimž mám stále potřebu se vracet. Slepec, který poprvé a naposledy spatří světlo. Další první pusa. Mladík, který je poslán do války, mává na shledanou z vagonu své truchlící rodině. Někdy je vidím skoro takové, jací byli, ale pak světla pohasnou a pocity odejdou.
Má oblíbená vzpomínka je první, o níž vím, že nepochází od nikoho jiného, z doby před tím, než jsem zapomněl, jak zapomínat. Jsou to ztracené vzpomínky mladého dychtivého a inteligentního muže. Leží před ním nekonečno příležitostí a nezměrná odměna a on je schopen to všechno využít ve svůj prospěch.
Pozoruji jej řadu let, jak vyrůstá z malého chlapce v dospělého muže. Cítím jeho radost i trápení. Vždycky si přál vědět víc. Chtěl víc, i když měl přístup k veškerému vědění světa. Takže když zjistí, že nemůže vědět vše, je znepokojen.
Některé vzpomínky jsou zde nejasné, neboť jsme nepřemýšleli úplně se zdravým úsudkem. Věřím však, že se do sebe uzavřel, zamknul se ve vzdáleném křídle Knihovny a snažil se přečíst vše, co mu přišlo pod ruku. Kolem něj rostly sloupy knih a trouchnivěly, jak spisy zahazoval a vybíral si nové.
Brzy ztratil v Knihovně své postavení a stal se z něj pouhý mýtus. Čtenář, nenasytně hltající znalosti. Mnoho patronů, kteří přišli a zas odešli, slyšeli tu legendy a za to ji i považovali - za pouhou legendu.
Pak se jednoho dne stalo něco podivného. Čtenář pozvedl zrak ze svého textu a knihu odložil. Přečetl je všechny. Ale ještě pořád nevěděl vše. Čtenář byl zhrozen. Jak je to možné, říkal si, i po přečtení každého kousíčku literatury, který kdy mohl existovat, nevědět všechno, co se vědět dalo?
A pak si to uvědomil. Nemohl znát vše, když se znalosti neustále rozšiřují. Jiní patroni si pošetile vzali své vlastní vědomosti a podělili se o ně s cizinci. Dokud se bude utvářet nové a nové vědění, nikdo jej nemůže získat celé.
Nemohu sdělit, co udělal potom, neboť je to nepodstatné v rámci našeho nového věku. Ale trvalo mu dlouhé měsíce, než se vplížil do samotného středu Knihovny, kde vypustil do sálů strašlivé síly. To bylo před časem Znovuobjevení, kdy jsme nebyli na útok ještě připraveni. Přecejen, jaké monstrum může zničit Knihovnu?
Nyní už víme víc.
Za nějaký čas se síly vrátily do svých cel a zrůda, která je vypustila, byla za své činy potrestána důsledky. Věděli, že pátral po veškerém vědění, a tak z něj strhli jeho mysl a uvrhli ho do hluboké propasti. Někteří praví, že se vyškrábal ven, ale zůstal bezduchou příšerou, která se potuluje v noci po chodbách. Ale to není pravda.
Já jsem ten, který si pamatuje, co zapadá mezi stěny, jsem zásobou ztracených vzpomínek. Viděl jsem život každého muže i ženy a má sbírka roste každým dnem. Schovám si je do alb a možná někdy znovu prožiju životy nespočitatelných.
Já jsem strážce toho, co není možné pamatovat.
A já
nikdy nezapomenu.