Starý muž byl plešatý a jeho kůže byla vrásčitá. Měl krátký hydrantovitý výběžek z těla spolu s neúměrně až nepřirozeně velkýma zkroucenýma rukama. Jeho oči byly temné a třpytivé. Jeho tmavá kůže dostávala pomalu až voskový lesk, jak se od ní odráželo sluneční světlo.
"Jmenuji se Dědeček Štír," pověděl mi. "Jsem již stár. Byl jsem úplně první na zemi. Zatímco se ostatní teprve škrábali na břeh, já jsem tam již byl, čekaje na ně. Byl jsem smrt v podobě klapajících klepet a bodajícího bodce.
"Jednou, když byl svět ještě mladší, a všichni Lidé mluvili, potřeboval jsem se dostat přes moře. Moře bylo hluboké a nesnášelo mě. Byl jsem první z jejích dětí, co kdy chtělo odejít, a to mi moře nemohlo nikdy odpustit.
"Kolem prošla želva a já se jí zeptal, zda-li se nemůžu projet ne jejím krunýři. Odmítla to, říkajíc, že bych ji mohl popíchat svým ostnem a ona by tak mohla zemřít.
"Později kolem proletěl pták. Zeptal jsem se ho, zda-li se na něm nemůžu proletět, abych se dostal na druhou stranu. Odmítl to taktéž, říkaje, že bych ho mohl roztrhat svými klepety. Byl jsem tehdy silnější, jistě chápeš, a taky mnohem větší.
"A konečně kolem prošla i liška. Zeptal jsem se, zda-li mě nemůže přenést přes moře. Zprvu to odmítla, ale já jsem ji poté ujistil, že jí neublížím. Ze soucitu souhlasila a já ji tak vylezl na hlavu.
"A když jsme byli na půli cesty, bodl jsem lišku a oba dva jsme se začali potápět. 'Proč?' zeptala se Liška. 'Nyní oba zemřeme.' Pokrčil jsem rameny. 'Jmenuji se Dědeček Štír, je to můj osud.' A tak jsem utonul v moři."
Starý muž si usrknul z čaje. "Ale přece jen, jsem již starý bodec a zemřel jsem už tolikrát a vždy jsem se nakonec probudil zpět k životu. Budu žít a umírat ještě dlouho poté, co Člověk opustí Zemi. Byl jsem první, co vyšel z vody. Jsem ten nejstarší. Jsem Dědeček Štír."