Kolibříci
rudí, zelení a černí,
leží jako drahokamy,
mrtvi ve sněhu.
Budu ti vyprávět.
Zima tříští moře o skály,
zatímco upíjíme našeho letního vína.
Den se prodlužuje a mlýny se ztěžka
otáčejí, pozlaceny polednem.
Nelelkuj, užívej si slunce. Natáhni se-
pozdrž noc než uteče
do moře, i teď prchá,
utíká do vzpomínek Léthé,
zůstává za ní jen dým.
Ale to bylo tehdy. Nech mě říct ti o nyní.
Vířící sníh, nespoutaný a klidný,
a mě nazývali nezdarným mužem.
Hleďte na mě teď, jak tančím
ladně, tiše, v botách bez čepelí.
Bruslíme, když se léto prodlužuje,
na rozměklé břečce s prsty otupělými vodou,
kde se prodral chlad.
Vraťme se k tehdy.
Těžké údery srdce, šedého a brakicky hnědého v hrudi těla
na operačním stole, kde stroje naposledy zapípají s rezignací.
Venku moře, na nějž odešel led,
divadlo pro ryby v truclivě šedé
hledající smrt sluncem.
Zvažme nyní.
Nikdo skutečně nezná utrpení dokud nespatřil moře:
s lesklými plastovými písky, ztuhlými ztvrdlými sítěmi, cetkami udávenými rybami
převalujícími se v přílivu.
Když budeme kráčet po pláži
ty ve svém obleku, já ve svém kabátě a botách bez čepelí
a ucítíme, jak nám plastem nafouklá rybí bříška praskají
pod nohama,
budeš plakat?
Až půjdeme ke mně domů,
skrz foyer, kolem akvária
nacpaného ohroženými korály,
abychom viděli čerstvě ulovené tuňáky, přichystané a upečené k večeři
budeš ronit slzy?
A tehdy.
Kandíky velkokvěté rostou na vrcholcích,
za úsvitu karmínové, zlaté a platinové,
a jedna z lovcových bot dopadne:
čvacht udělají kořínky.
Den pokračuje, sníh se třpytí,
borovice praskají žárem ohně,
zrozeného z lehkovážného kouře.
Nyní
Ach, utrpení lučního kvítí. Ale co ryby?
A ty sítě
a stovky ok
táhnoucí delfíny na stoly
maskované za tuňáky?
Budeme truchlit
až se utopí?
Slzy ve vodě nevrhají stíny, ale
úsilí spasí i ta nejčernějši srdce.
Nic s tím neuděláš, víš.
Boucháš do stolů,
proklínáš lodě,
zatracuješ lovce.
Ale jak rozbředá permafrost,
kolibříci zmírají v tropech,
lilie hnědnou a hnijí ve výšinách,
co z toho bude předmětem
tvého zármutku?
Je toho tolik nad čím truchlit.
Neplač nad světem. Breč nad sebou.
Věz, sobecky,
s tuňákem na stole
a vykopanými liliemi v květináčích,
že ti to je ukradené.
Konečně, zítra.
Zkáza je dokonána. Válí se tu rozbité sklo,
hrany ztupené neúnavným přílivem. Mrtví stále spí
a proplétají se temně modrou hledajíc větších hlubin.
Na vlnách se znovu houpu kry a ledovce se plíží jako kočky
a špiní si srst břečkou. Tohle jsou ty lepší dny a brzy
se vrátí i kolibříci.
Však alpské kvítí, co je dnes ušlapávané, jsou poupata,
jenž trpí dnešní vrtochy pro jaro.
miluju červy! samozřejmě že jo. ty nesmrtelný jsou nejlepší.