jednou,
kdysi
dávno,
umřela
řeka.
smrt
takové řeky
je zvláštní:
voda
se promění
v bledý kal,
jež plný hniloby
a mrtvých těl
a vnitřností jejich,
jako rév
vodou smočených,
teče dál.
smrt
znamená,
že řeka
vrstvou
lepivých
bílých hub
a hnědnoucích
mrtvol cejnů
pokryta bude,
že proudu jejímu
téct se dařit nebude
a na břehy tedy pouze
cákat zmůže se,
vlákna hub rudá
kameny pokrývá
hyfy svými,
a proud se tak mění
v hlenovitý a hřejivý,
s šedými vlákny pavučin,
až dokud neztuhnou v ní
krevní destičky
a neutrofily
živočichů všech
důsledkem nemoci,
jež řekou prošla se,
a v tomto stavu je řeka,
hustá a páchnoucí,
pro jednou zvěčněna.
její jméno nyní lyší se
ale stejná přeci je:
krvácí
tak úhledně,
vlévá se
do bažiny zmírající,
do houbami
zamořených stromů,
do špinavého jezera
řas plného
a na zvadlé kapradí,
pulzující hřejivostí vlhkou.
dýchající,
nehynoucí,
žijící znovu,
a nyní
teplé je bahno
a ptáci utichli
a řeka tedy o samotě je:
slať
té hniloby využila
a řeka tak opět zbujněla,
zaplnila vody své
malými rybami,
které se svačinou
pro volavky staly,
a vodními ptáky,
a rákosím hnědým i zeleným,
že se vše dohromady
v krásný celek
spojilo.