Mám rád vůni deště, když kapky smývají z listů pyl a dopadají šeptavě do listí. Je výborná viditelnost, ale slunce přesto nespaluje kůži a je možné obrátit zraky k nebesům, aniž by přišla bolest z přílišného světla. Když prší, rád vyjdu ze svého domu a jen tak stojím na dešti a kapky omývají moje vzrostlé tělo, jako to dělají s korunami stromů. Je to jedno z těch období, kdy se necítím tolik hladový, jako by spolu s prachem voda dokázala smýt i tuhle úmornou potřebu. Najít si jídlo v dnešní době není vůbec žádný med, to mi věř. Po borůvkách, ostružinách i hluchavkách, i kdybych spořádal celý koš, jsem pořád hladový. Chtělo by to nějaký dobrý kus masa, něco, co žilo, běhalo, dýchalo, jako ty. Prostě, když už jsem na té vyšší příčce potravního řetězce, dává smysl, že si z živého vezmu sílu, kterou má v sobě, a používám ji dál. Neber si to nijak osobně. Vždyť takhle funguje celá příroda, vždycky něco sežere něco jiného. A to zase umře a dá to zase sílu žít těm malým tvorečkům skrytým v listí, jejichž povídání ani není slyšet.
A koneckonců, maso mi velice chutná. Je něco krásného na tom zakousnout se do pořádného stehna, cítit tu šťávu, tu masovou strukturu, ty vlákýnka, co to všechno drží pohromadě, prokousávat kůžičku, nebo ji odlupovat a jíst ji zvlášť jako předkrm nebo nakonec na chuť. Jen bych byl radši, kdyby mi ta sytost vydržela déle. Opravdu občas se mi podaří si něco ulovit jako teď, ale je to jen dočasná útěcha. Občas mívám takový hlad, že sním i kosti, v celku, nekousám je. Je to zvláštní a trochu nepříjemné, ano, když pomalu kloužou do krku, do jícnu, do pořád hladového žaludku, musím zaklonit hlavu, takhle, jako nějaký polykač mečů a počkat, až je celá kost ve mně, až mi leží na dně břicha. Pak teprve můžu dát hlavu zase rovně nebo se shrbit, ono by bolelo, když by se mi ta kost někde zpříčila.
Mám rychle trávicí žaludeční šťávy. Ano, když už mě hlad donutí sníst i ty kosti, tak smutně pozoruju svoje propadlé břicho, vybouleniny, co se mi na něm dělají, jak se stěží vejdou do mého žaludku, třeba stehenní, tu si vždy lámu o tady tenhle kámen, aby bylo pohodlné ji jíst a trávit. Asi není úplně dobré, když jsem schopen z venku přes kůži nahmat to, co jsem snědl, že ne? Vždyť vidíš, že mám břicho vytahané jako pytel, nelíbí se mi to, není to zrovna hezké, zvířata v lese mají aspoň pořádnou srst, která by jim takovou vadu zakrývala, i když by už byla starší, a ty máš oblečení, ale já jsem lysý, bez srsti, na mně jde všechno vidět, všechna žebra spočítat, klidně si to zkus, tedy promiň mi, ty zrovna nemůžeš, na moje obratle by se mohlo hrát jako na xylofon, podle mých čelistí by se dalo rýsovat do sešitu a mé ruce a nohy se spíš podobají větvím, jak jsou vyzáblé a jak dlouze vypadají moje prsty, no nemám pravdu? A těch narostlých nehtů, pokud se ty moje drápy tak dají ještě za tu spoustu let nazývat, se nezbavuju, dobře se s nimi rve ta dobrá kůžička z masa.
Spím s otevřenýma očima. Snad jako by mi vyschla víčka, zasekla se. Možná jsem je ztratil někde na cestě. Ale když ulehnu ke spánku, složím své vychrtlé tělo na tvrdém podloží, oči se mi ne a ne zavřít. Asi by se dalo říct, že spím, ale spíš čas utíká rychleji, vzpomínky na prostředí mého domu mizí a zase se objevují jako vlny na velikém jezeře, ze stínů se natahují úponky, to se mi takhle ve snech zjevuje můj hlad, po okolí se hýbe, co by se hýbat nemělo, objevuje se před vchodem zvěř, která tam vlastně ani není. Prostředí mého domu se mění a víří jako větve vrby ve vichřici. Je to k uzoufání. Ale mám hezké oči, za to jsem rád. Mám pravdu, že? Tak aspoň přikývni, když se ti teď tak nechce mluvit. No vidíš. Občas se rád sehnu k potůčku nebo k říčce a shlížím se v hladině. Mám krásné oči s hlubokou modří. Občas mám pocit, jako by v tom těle, co mám, měl být někdo, kdo jsem doopravdy já, že má kůže je jen zašlá maska, které se trhají konce a je celá vybledlá. Ale co bych ze sebe serval? Vím, že pod kůží už je to jen vrstvička tuku, snad, aby se neřeklo, samá šlacha, trocha svalů a už jen moje dlouhé kosti.
Často přemýšlím, jaké by to bylo mít vlasy. Lidé, co chodí na procházku do lesa, mívají vlasy. Různé barvy, různé délky, někdo chmýří, někdo hustý porost. Hřeje to? Možná ne, když na hlavě v zimě ti lidé ještě nosívají čepice. A copak takové vousy… Možná by to zakrylo moje zuby. Promiň, nemám, jak si je čistit, kromě toho, že bych neustále žvýkal trávu. Ale copak jsem nějaká srna. Mám je žluté, já vím, je to škoda. Ale jsou silné, lebku prokousnou raz dva. Možná, že kdybych měl bílé a měl je blíž k sobě, a možná, kdyby mi tak netrčely, i když mám zavřenou pusu, tak by se mi žilo líp.
V zimě je mi zima, nemám co na sebe. Ano, zkoušel jsem si na sebé dát nějakou kůži srnky nebo kance, dokonce i oblečení, ale nějak mě to kouše, vysává, tíží, svazuje. V létě je to fajn, to pobíhám po lese v té jedné kůži, co mám a co znám, teda pokud zrovna nesvítí slunce, pálí mě vlastně podobně jako to oblečení. Proto radši vycházím za noci, kdy měsíc posílá na zem jen tolik slunečního světla, kolik je doopravdy potřeba. Stačí mi bohatě měsíční svit, zvykl jsem si na tu trochu světla, co se dostává noci. Jsem takový noční tvor.
To s sebou přináší výhody, ale i nevýhody. Výhoda je, že se mohu pohybovat v lesním porostu velice nepozorovaně, nevýhoda je, že tehdy všechno spí. Je to někde zalezlé.
Tenhle les je hodně velký. Znával jsem lesy mnohem menší, v nich by se mi žilo tuze špatně, to by hned každý o mně věděl a moje kořist by se nenechala lovit, ba naopak by se obrátila proti mně, chtěli by mě polapit, někam zavřít, zabít. Snad mě nechceš taky někam zavřít, pochop, prosím, jsem prostě už takový. Musím působit nenápadně, dělat divné věci, matoucí, aby se na mě jen tak nepřišlo, že tady bydlím. A taky že občas ukojím svůj hlad. Za tu dlouhou dobu, co žiju v lese, jsem se naučil tolik zvuků, že už je ani nedokážu vyjmenovat. Když přijde nějaká situace, která si vyžaduje určitý zvuk, má paměť sama zapracuje a hned mi dá na výběr nejlepší možnosti, přes ptáky, sirény, troubení aut, křik nebo zvuky strojů. Ano, to všechno umím, měl jsem prostě příliš mnoho času. Jsem za to na sebe docela hrdý, asi bych za to zasloužil i nějakou odměnu, ale těžko si představuju, co by to mohlo být za odměnu. Aby víc pršelo? Aby bylo lesa víc? Aby bylo v lese více úkrytů? Aby lidi nepátrali tolik po těch, kteří už se z lesa nevrátí? A nebo bych si možná mohl za odměnu přát něco udělat s tím, jak vypadám.
A nebo, kdyby za každý ten zvuk, co jsem se naučil, aspoň trochu ustoupil ten můj zatracený hlad. Já si myslím, že by to bylo přání nás obou, pokud mohu být tak smělý a vyslovit myšlenku, jestliže se ti nechce odpovídat. Ach, nakonec, až by nezbyl jediný zvuk, který neznám a neznají moje hlasivky, bych se osvobodil, byl bych zachráněn.
Ano, opravdu, umím i napodobovat hlasy. Jasně, teď mluvím, já vím, jak to chceš říct, jako vichřice, jako drápání o rezavý plech, já to všechno znám. Ale to je tím, že se teď nesnažím nic a nikoho napodobovat, takhle mluvívám běžně, pokud vůbec. Snažím se být k tobě upřímný, snad si toho aspoň trochu vážíš. Já bych si teda osobně, kdybychom si teď role vyměnili, toho velice vážil.
Nevrť se. Ono se může zdát, že mám ruce slabé jako větvičky, ale zdání klame. Jsou spíš silné jako kořeny starých stromů. Sám jsem už hodně starý. Ale země si mě pořád nechce vzít k sobě. Nevíš, co s tím? Mohl bych sice zkusit přestat jíst, ale myslím si spíš, že by se tím jen prohlubovalo moje utrpení. To možná zní trochu sobecky teď v téhle situaci, já si to plně uvědomuji, tím tě musím ujistit. Ale vezmi si to trochu z jiného úhlu. Tvoje utrpení bude konečné. Patří to k tomu, co se stane, protože se to má stát. Tak už to na tom světě chodí, věř mi, jsem tu již hodně dlouho, mnohem déle než ty, pamatoval bych si tvoje rodiče, i tvoje prarodiče. Pamatoval bych si i tvoje praprarodiče a nechci dál přidávat předponu pra, tak řeknu, že bych si pamatoval tvoje předky i v době, kdy se příjmení teprve vyvíjela.
Samozřejmě to nemám jak dokázat. Žádné písemnosti nevedu, ti, co se o mě dozví, většinou zvěsti o mně dál nešíří. Mimochodem, pokud se ti líbí, jak mluvím, tak děkuji, snažím se, ty toho teď moc nenamluvíš. Zkusím ti tedy na rozveselení povědět něco příjemného. Co by ti mohlo pomoci pochopit, jak se cítím teď já. Chodíš do cukrárny občas, ne? Tak lidé, co tam přijdou, vidí ty dobroty z jemného sladkého těsta, s polevou, s krémem, s náplní a představují si, jak by si něco takového koupili, sedli si hezky ke stolečku a popíjeli k tomu kávu. Káva mi nechutná, po ní bych nespal vůbec, a je hořká jako jehličí na zemi. Ale to cukroví, ty zákusky. Vždyť stejné pocity mám, když vidím tebe. Prosím, vezmi to jako lichotku, jsi opravdu k nakousnutí.
Počkej, já vím, co máš na jazyku. Měl bych se teď já zkusit vžít do tvojí kůže. Tak já ti povím, že by mi to nevadilo. Já už jsem se s tou možností vlastně smířil a teď už jen čekám, kdy se to stane. Tedy pokud se to někdy stane, už tu na to čekám hodně dlouho. Jsem asi moc vysoko na potravním řetězci.
Třeba budeš poslední, kdo ví. Naděje umírá poslední, a pokud vím, neviděl jsem ji ještě umírat, i když by se zdálo, že vzhledem k mému věku, jsem musel být toho svědkem. Opak je pravdou, tak nezoufej. Životní energie se neztrácí, ta mění svůj tvar, své místo v čase, plyne dál jako vítr, jako voda. Je to krásné. Já nad tebou a ty pode mnou. Znáš kudlanku nábožnou? Možná se ti cukroví úplně nezamlouvá. To je taková ta pěkná zelená kobylka, co pořád otáčí hlavou a má sepnuté ručičky k nebesům. Jako by děkovala za sluníčko nebo prosila o dobrou mouchu. Já se nemodlím, nemám k čemu. A slunce mě pálí, nejsem opálený, jak vidíš.
Kudlanka nábožná, když se páří, pozře svému milému hlavu, nebo ho sloupne celého. Je to krásné. Nejen, že on jí daruje semínko života ze sebe, on jí daruje celé své tělo. Máš někoho? Jestliže mohu být tak smělý a zeptat se. Ne, neboj se, pářit se s tebou nebudu, nemyslím si, že jsem toho vůbec schopný. Ale jestli tě to uklidní, začnu od hlavy.