Liminaritas et sine tempore
hodnocení: +2+x

Něco mě vzbudilo. Nejsem si zcela jistý podnětem tohoto náhlého a nepříjemného probuzení, ale vím zcela jistě, že mé probuzení bylo záměrem. Porozhlédl jsem se. Dívám se na své dlaně a opět odkláním zrak jinam, tentokrát nad svou maličkost. Nevím, kde jsem. Tohle není můj pokoj, ani dům ani cokoliv mně známého. Je tu všude tma a prázdno. Pokouším se udržet v mezích tak sladké příčetnosti, ale marně. Vstávám a vydávám se směrem vpřed, i když v té tmě ani nevím, zda držím jednotný směr. Běžím. Začínám křičet, ale nic se neděje. Temnota stále obklopuje mé tak zchátralé tělo, jehož jizvy nemohu nyní spatřit. Zastavím se.

Náhle oslepnu, jakoby všechno světlo v moci samotného Hélia, boha slunce, z čista jasna svítilo přímo do mých očních bulv. Mžourám očima, což mi sice dost neohrabaně, ale dostatečně spravuje můj zrak. Vidím před sebou domy! A ne jenom nějakou chatrč na samotě u lesa, ale celou ulici plnou téměř identických domům, jež se liší pouze odlišnými květinami v předzahrádce či odlišnou barvou vnějších stěn ubikací.

Bylo obtížné skrývat svůj úžas, jenž jsem ze spatření civilizace nabyl. Jediné, co mě lehce zarazilo, bylo to nekonečné prázdno. Nikde nebylo ani živáčka. Tato drobná myšlenka ve mně rostla jako plíseň ve vlhkém prostředí a později jsem již nemohl myslet na nic jiného. Proč tu jsem sám? Kde jsou všichni?

Přistoupil jsem k jednomu z domů. Byla to typická ubikace 60. až 70. let minulého století, kterou najdete ve všech filmech "typické americké rodinky". Bylo to jako cesta časem. U této myšlenky jsem se pozastavil. Jaké je datum? Na tuto otázku jsem mohl snadno získat odpověď z hvězd, které, zcela očividně, nebyly za dne vidět. "Musím počkat do večera," pomyslel jsem si.

Otevřel jsem vstupní dveře oné budovy. Nebylo zamčeno a ze zjevného důvodu. Dům byl zcela prázdný, krom pár podivně pokroucených obrazů, jejichž aura mě na minutu zcela pohltila. Byly to obrazy různých míst, které jsem nepoznával, ale dávali mi pocit nepříjemna, prázdna a strachu. Liminální prostory. Tento pojem se mi náhle vybavil, když jsem se podíval na obraz do nekonečna se opakujících chodeb a místností. Nelíbilo se mi to.

Odpoutal jsem se od obrazů a vyšel ven z domku. Venku se nic nezměnilo, ani pozice slunce nad mou hlavou. "Asi jsem se na ty obrazy koukal kratší dobu, než jsem si původně myslel," řekl jsem si pro sebe. Vyšel jsem na ulici, přičemž jsem nechal dveře otevřené, a vydal se po silnici.

Byl to podivný pocit chodit uprostřed krásně udržované silnice bez toho, aniž by mě z ticha vyrušil šramot aut či nadávky řidičů. Byl jsem jako v transu, nevnímal jsem okolí, ani kdyby bylo co vnímat. Šel jsem asi 10 minut, když v tom jsem opět začal vnímat své podivuhodné okolí. Domy se… opakovaly? Po určité době nepřetržité chůze jsem začal rozpoznávat opakující se vzorce domů. Pořadí, jejich odlišnosti. Všechno se to stále opakovalo. Nemohl jsem chodit dokola?

Ne, nemohl. Uvědomil jsem si totiž, že jsem nechal u onoho jednoho domu dveře otevřené. U domu s obrazy. Specifickými obrazy. Rozběhl jsem se k tomu domu podle jeho specifických znaků, i když měl dveře zavřené. Téměř jsem je až vyrazil a okamžitě jsem se rozhlížel po obrazech. Úplně totožné. Perfektní kopie. Obrazy byly na identických místech s identickým rozpoložením a identickým obsahem.

Neopatrně jsem odstoupil stranou. Klopýtnutí mě odhodilo na ten samý koberec, jenž jsem viděl při předešlé návštěvě domu. Je toto vězení? Nějaký neetický trest vytvořený mě na míru? Jsem snad pro zábavu nějakému ďáblu či bohu? Nesmysl. Nedává to smysl. VŮBEC NIC NEDÁVÁ SMYSL!
V rychlosti vyděšeného chlapce jsem vstal ze země a vyšel z domu. Podíval jsem se nad sebe, kde se na mě usmívalo nehybné slunce. Toto je bludiště bez konce, můj nynější domov.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License