Chtěl křičet, ale nemohl.
I přes to to ale zkoušel dál a dál, znova a znova. Otevíral ústa dokořán a křičel, jak jen mohl. Jeho plíce měly nekonečnou výdrž, hlasivky nekonečnou životnost. Avšak ani to mu nepomohlo v jeho neutuchajícím a bolestném křiku. Nic nešlo slyšet. Pouze lehký vánek, jenž narážel o lehké jehličí stromů, zapříčiniv jejich klepání o sebe. Lehké klepání narušovalo klid jinak normálního ponurého večera uprostřed osamělého lesa, jenž nebyl Ničím zvláštní.
Jeho ústa dostávaly nekonečné křeče, jak je stále otevíral, nehledě na bolest, která procházela jeho tak slabým tělem. Jeho čelisti se blížily do stavu, ve kterém vypadnou ze svých jamek a budou jen tak plandat ve vzduchu jako listy, které během podzimu lehce dopadají na zem a pokrývají tak cesty všemi možnými odstíny červené. Ale ani to by ho nezastavilo od jeho nekonečného řevu. Bolest. To je to, co ho pohánělo dál. Nic jiného nikdy necítil. Ani nemohl.
Jeho mozek byl zaneprázdněn jeho bolestí, avšak i přes to si našel kapacitu na to, aby přemýšlel nad tím vším, co se mu kdy stalo. Ta kapacita ale nebyla tak velká na to, aby se myšlenky formovaly do celých vět, natož do smysluplných textů. Byla to pouze slova, která vždy jednou za čas udeřila do jeho svědomí, které bylo ale okamžitě přehlušeno všeobecnou bolestí zbytku těla. Melancholie. Mizantropie. Cynismus. Žal. Nářek. Utrpení. Bolest. Rozhřešení. Nic. To bylo slovo, které se opakovalo poměrně často. Přemýšlet ale nad tím nemohl, neboť poslední zbytky své svobodné vůle využíval k řevu, jenž nebyl slyšet. To ho ale netrápilo.
Smrt. Chtěl by umřít? Tato otázka nikdy nebyla zodpovězena, avšak každá aspoň lehce uvědomělá bytost by nad touto možností v bezvýchodnosti s největší pravděpodobností přemýšlela. Jeho řev nikdy nikdo neuslyší, jeho utrpení nikdy nedojde konce, jeho život nikdy nenabyde smyslu. Proč tedy pokračovat? Proč se stále snažit, když je to tak zbytečné? Proč? Tolik otázek, jež nikdy nenajdou své odpovědi. Pomoci se mu nedostane stejně tak, jako potřebné útěchy a klidu. Jeho řev ale všechny tyto myšlenky přeřval, stejně tak, jako bolest.
Necítil tlukot svého srdce. Netrápilo ho to. Proč by taky mělo? Řev byl středobodem jeho krátkého života, jeho počátkem a i jeho koncem. I když by se jeho stávajícímu stavu dalo stěží říkat život, neboť pozbýval toho tak strašně potřebného atributu, kvůli kterému se tomu tak dalo říkat.
Bylo to bytí.