Západ nad hledíky
hodnocení: +1+x

Hledíky nerostou u moře. Avšak tyto byly výjimkou.

Otevřeš knihu.

V daleké zemi bývala pláž, jejíž vlny měly barvu západu slunce; jejich modravé až temně fialové hlubiny lemovaly třpytivě zlaté a pomerančové okraje. To moře bylo slané a vánek, který od vln přicházel, nebyl jako žádný jiný nikde jinde: voněl po letitém víne, po spadlých listech a po přestarlých růžích, ale žádný z těchto pachů nebyl nikterak nepříjemný.

Ta pláž nepatřila nikomu.

Noci na této pláži západu slunce byly spektakulární. Když se slunce přechýlilo za obzor, obloha odrážela obraz všech moří světa v jediném okamžiku: vyleštěné zlato vypálené do briliantové hvězdné černě, ostrá a žhavá modrá a fialková dmoucí se jako oheň splývající pod vlnami, a občas, za výjimečných nocí, když se hurikán či tornádo nebo zemětřesení zarylo do vzdáleného pobřeží v zemi světa, jejíž jméno tehdy ještě nikdo neznal, se ryby, krabi a úhoři přiblížili k hladině, aby pozorovali proud meteorů razící žhnoucí linie skrze purpurově rudé nebe, planoucí tabuli z níž proudila jako krev nezkrotnost vesmíru silou tsunami.

Tak to bylo jen na této pláži. Jinde, byť jen míli odtud, plavali mátožně ve svém rybníčku hloupí koi kapři a na nebe nehleděli, neboť tam nebylo co vidět. A za tu spoustu let, které uplynuly, když města vzkvétala a uvadala, války byly vyhrávány a prohrávány, když blesk udeřil do mědi a prozářil nebe tak, že žádná hvězda nemohla doufat, že by se mu mohla někdy vyrovnat, ubylo z nebe ještě více než předtím a potomci potomků potomků těch koi kaprů věděli, že nemají truchlit nad tou ztrátou.

Ale na pláži s hledíky zářily hvězdy jasně jako vždy.

Stalo se to za léta průmyslu, kdy se pláž začala měnit. V dnešních dobách průkopnictví se plovoucí dřevo vyplavuje na místech, kde dříve nikdy nebylo. Tohle naplavené dřevo bylo však jiné a unikátní, tak jako všechny ostatní věci, které vyplavilo moře: každý kousek byl solí ztvrdlý a neuvěřitelně odolný. Krabi, kteří přes ně cupitali, je shledávali prazvláštními. Každý kus, který připlul vypadal na první pohled jako každý jiný upadnutý dílek lodi, ale při bližším pozorování začala proměna: změnil se z rozbitého kusu dřeva v šachovou figurku, nebo maličkého dřevěného dráčka, či černookou panenku a nebo v cokoli, co přišlo pozorovateli na mysl. Krabi nebyli vzdělaní, neznali okolní svět, ale znali krásu. Ty kousky byly vždycky nádherné, vytříbené, jako dílek světa zamrzlého v čase. Brzy byla pláž zaplněna těmito malinkými dřevěnými vyřezávanými škeblemi, chaluhami, které unášel mořský proud, a těmi zvláštními stříbrnými rybkami, které připlouvaly za soumraku v naději, že uvidí déšť meteorů zrcadlící se na nebi. Dřevo však zůstávalo stejné, neboť žádný člověk ani primát neznal pláž zapadajícího slunce. To jen krabi a emerity si všímali změn.

Ale byla to doba změn a takové malé zázraky světu nestačí. Bylo jen otázkou času, kdy tankery zátoku objeví. Ten první připlul náhodou. Hledal stopy po ropě a vysílal mocné výboje sonaru skrz vodou, ze kterých delfíny bolel sluch a z nichž velryby tiše a bolestně vzdychaly: velcí kovoví ničitelé znovu vypluli; držte se od nich dál, abyste se nechytili do jejich točících se ploutví.

První tanker vplul do zátoky, kterou kapitán označil za zaplavenou sinicemi, jedovatými řasami, zbarvující vodu do vínově červené. Ale byla to maličkost. Sonar zaznamenal známky po ropě, ale voda byla příliš kalná, aby bylo možné dobře vidět a posádka byla znavená. Bylo štěstí, že kapitán zapsal pláž jako místo, kde není možné těžit, a už se nevrátil.

Ale tu noc se nevrátily ani stříbrné rybky. Příliš se bály, protože mnohá jejich hejna se zapletla z neopatrnosti pod velký trup tankeru a vznášela se teď ve vodě jako potrava pro kraby, rozcáraná na pentličky vířícími lodními rotory. Tu noc truchlily nad jejich smrtí a nevrátily se v plném počtu po mnoho nocí.

Avšak nakonec se přece jen vrátily ve své plné stříbřité slávě, po množství nikým nespatřených dešťů a po ještě větším množství tichých dnů bez lodí či sonaru či rachotu z těžebních vrtů. A znovu se sdružily a tančily ve vířících mracích pod karmínovými a oranžovými vlnami. A když byl měsíc nejvýše, zvedaly své stříbrné hlavičky z vln a pozorovaly noční oblohu, jak ji rozžehávaly ocasy komet a planoucí linie meteorů. Jak noc odcházela a nebylo lze vidět žádné lodě, myslely si, že bude všechno v pořádku.

Tankery se vrátily za oblačného krvavého východu slunce, tentokrát v počtech. Hledíky se vlnily ve slané bríze, hýřily barvami na jednolitém černém písku. Zelená mořská tráva se pohupovala ve vlnách, záříc tyrkysem a akvamarínem v oceánem lomeném slunečním svitu. Šediví krabi vyšli z vody a hledali na plážili emerity a částečky chaluh a mrtvé zbytky z moře, a jak cupitali, nedbale přeměňovali stovky nových kousků zvláštního vyplaveného dřeva, které vyvrhlo moře přes noc.

Zvuk je rychlejší ve vodě, toho rána byly shlukující se stříbrné rybičky jediné, jež zaslechly varování.

Shlukující se stříbrné rybky a pár zbloudilých krabů zůstalo poblíž stěn skalnaté zátočiny a hedělo na malé lodivody, jak prořezávaly široké rány do drsného písku, přistávaly vezouce průzkumníky a společnostmi placené přírodovědce. Stříbrné rybky opustily naději pro jejich dar vidět meteory přinášeny k naslouchání myslím lidí a cítily lidský útlak a indokrinaci nepátrat po životě, nýbrž po pokroku. Toho rána, při planoucím východu, při bezostyšných šarlatových vlnách, při vlnících se hledíkových polích a netknutém písku, ryby věděly, že je čas odejít.

Moře zapadajícího slunce tam stále je, ale bylo změněno, stejně jako to vyplavené dřevo. Vody jsou potřísněny černotou z přetékající ropy. Mořští ptáci jsou každým dnem po desítkách vyvrhováni z moře, i v této malé zátoce, a dáví se a umírají s přicházejícím západem, neboť je nikdo nepřijde zachránit. Písek jako ze soli a pepře je poskvrněn šedí z gumového prachu a kovového odpadu, jež pokrývá splavené dřevo. Je pošlapán botami dělníků, kteří skuhrají a naříkají, že společnost odložila vystavění kovových chodníků, díky nimž by se nemuseli brodit přes naplaveniny kovů a plastu mezi stanicemi.

Je to tiché, ale jisté. Obloha bledne kousek po kousku den po dni a dělníci nezpozorují den, kdy se poslední sprška meteorů střetne s hvězdami a ustane se zachvěním jako videokazeta zastavena mezi snímky, třesouc se stále dokola v neurčitosti, dokud někdo nevypojí zásuvku a neresetuje stroj. Avšak tady není reset možný, meteory naposledy zablikají své existenci a nezbydou žádní krabi, kteří by mohli sledovat, jak šarlatové vlny ztrácí barvy, neboť sami jsou již napůl mrtví, hnijí a pomalu se plazí dehtem, který jim lepí klouby a plní jejich žábry, dokud se nepřipojí k mořským ptákům v mastné páchnoucí smrti, slepí vůči nebeské klenbě, neboť již není, co nahoře spatřit. Jen podrážky dělnických bot, které drtí, co leží pod nimi.

A někde na pláži je poslední hledík šarlatového moře rozmačkán otáčejícími se pneumatikami těžkého stroje. Navzdory tomu, že vlny již nejsou karmínové a noční obloha je sytě černá, podobná zhaslé obrazovce, se rostlinka snaží stát zpříma, rozvinuje své briliantově smaragdové lístečky a vytlačuje je z bláta, rozvíjí své kvítky—

Jen aby byla znovu zatlačena dalším kolem. A pak dalším. Leží rozemleta v bahně v nájezdové ploše, jedné z mnoha, neboť společnost narazila na černozlatý důl.

A poslední hledík vydá naposled svůj zchřadlý dech a celý zhnědlý klesá.

Ba ne, to se nestalo.

Zavřeš tenkou knihu a vsuneš ji zpět do police. Jeden Docent se vtichosti dívá ze stínů, avšak ty mu nevěnuješ pozornost, neboť tu není kvůli tobě.

Přemýšlíš nad tou knihou.

Rukopis tak ostrý, že se ti málem vřezal do kůže, linky zoubkované a inkoust smáčený a rozpuštěný mořskou vodou - znaky krabího písma. Někteří korýši a ryby to mohly přežít a sepsat jejich příběh dřív, než vliv pláže nevybledl z jejich myslí posléze zmenšených na velikost jejich bratranců a sestřenic, ale o tom bylo pochyb. Bylo to jistě jedno z těch děl, které mohlo být sepsáno, ale nikdy se tak nestalo.

Byl to snad zázrak, že se ti podařilo vyskytnout se tam před pár týdny.

Otočíš se něžně držící hledík v květináči – zmačkaný, povadlý, zalepený od dehtu, ale stále živý – u své hrudi a vydáš se směrem k Hadově Zahradě.

A za větrného příboje
Pod nánosem plastů
Pod odvrženým dřevem a kovem
Skrytá pod starou vrstvou ropy a potopenými rezavějícími trupy tankerů
Plavala jedna
Malá stříbrná rybička.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License