poslouchám hudbu
a letmo zahlédnu
tebe cupitající
tmou venku,
světlo
z mého okna
dopadá na tvou
bílou srst
svítící nocí.
než najdu
telefon, jsi
už z dohledu.
zůstalo jen
světlo
pouliční lampy,
hladké zelené lístky
křoví poblíž,
svit bílých
kamínků pod ním.
hudba utichne.
vklouznu do kabátu
a svých botasek
a vpluju do
chodby. její
světlo
se spustí mým
příchodem ke
dveřím, které
se skřípavě otevřou,
když stisknu šedé
tlačítko s vozíčkem.
měsíc je nízký
srpek vrhající žluté
světlo
na hrubý chodník,
když vykročím ven
a zaslechnu křupání
pod chodidly.
obejdu červené
cihlové zdi
mé budovy, kde
neonové fialové
světlo
vyzařuje z
odhalených oken.
dojdu ke křoví
trčícímu ze
záhonu oblázků,
beru telefon, zapnu
světlo
a jdu okolo.
klekám si a
dívám se dolů
doufaje, že zahlédnu
matnou srst nebo
dva korálky oček,
ale ty jsi už dávno
odešla do noci.
postavím se. tady
už jsem jen já
a kamínky
a křoví
a
světlo.