S úžasem upírám svůj pohled na majestátnost těchto polic,
jejich ornamentální vzory sahající až k obloze,
podobně jako pilíře velkolepého domu bohů,
a tak uvažuji nad tím, jací bohové zde přebývají.
Tyto police jsou tak jedinečné jako jejich seřazené knihy,
nikdy totožné, ať už se na první pohled zdají sebepodobnější.
Každá z polic jako kdyby měla svou vlastní paměť,
každá z nich perfektně dělaná k ukládání zdánlivě nekonečného množství rukopisů, které zde přebývá.
Knihy a svazky stékající z oblohy,
jako vodopád, který z řeky poznání padá přímo do polic,
nekonečný proud, jenž protéká z nekonečných míst a ven z nekonečných časů,
vodou sestávající se ze slov, písmen, obrazů,
a věcí, které popsati nedokážu, ale přesto jsou bezpochyby důležité.
Jsem rozpolcený. Měl bych v tomto nacházet pohodlí?
Spokojit se s věděním toho, že až budu pryč,
budu žít dál na tomto místě?
Nebo tomu tak již je.
Možná už to bylo sepsáno,
ztraceno mezi stěnami textů, které utváří strukturu tohoto místa.
Mnohokrát jsem se ptal Archivářů, zda bych mohl spatřit svá díla,
avšak oni mi je odmítají ukázat, neboť mou otázku považují za nesmyslnou.
Vím, že knihy, které teprve napíši, jsou někde tam,
i když nemůžu doufat v jejich objevení,
ať se na ně ptám kolikrát chci.
Možná je to tak nejlepší.
Má budoucnost, pokud na takovémto místě existuje,
je věcí, která nemůže být mnou známa.
Ani věcí, kterou bych se měl pokusit změnit.
To už je mi jasné.
Na tomto místě je totiž o hodně víc k poznání.
I vazby těchto knih jsou okny do světů vzdálených od toho mého.
Kůže zvířat, které nikdy neuvidím, obalující stránky knih,
znaky napsané v jazycích, které nikdy nerozeznám,
a autoři, kteří si nejsou vědomi existence svých děl v tomto rozlehlém moři vědění.
Jak tak sedím naproti vyčnívající mramorové polici,
rozepínám pouzdro kruhovité knihy,
a listuji jejími skleněnými stránkami
prohlížeje si spirálovité kresby.
A vím, že v této knihovně toulavých duší nalézám pohodlí.