Existuje místo, kterému se říká Backdoor SoHo. Vážně vtipné jméno. Dostanete se tam, když zajdete za správnou Rayovu putyku na Sixth Avenue, jestliže se nacházíte v Manhattanu. Někdy stanete u vstupu, když pojedete z Málagy do Almeŕie po silnici N-340, nebo když přejdete Aberdeen Street a vstoupíte do toho správného obchůdku ve správném oblečení a se správným heslem. Tou ulicí myslím Aberdeen Street na Sheung Wan. Žádnou jinou.
Ať už se však do Backdoor SoHo dostanete jakkoli, jakmile jste v něm, uvědomíte si, že ty gentrifikované uzavřené ulice, jež nikdy nespatří světlo dne, všechny existují zároveň v New Yorku, ve Španělsku a v Hong Kongu; všechny se sbíhají na jednom místě. Je to jako zvrhlý Portland — maglajz kultur, do jedné zhnilých až ke kořeni. Protože nechaly do svého těla vstoupit parazita, který jim zatopil plíce blátem a ucpal jim srdeční síně.
Umění.
To je ten parazit.
“Umění nemůže být parazit.”
V galerii mě zastaví muž. Vínový oblek doplněný sytě černou holí a cylindrem, jakoby jej vytáhli buď z maškarního, nebo z meetingu Bentlyho společnosti v pozdních dvacátých letech.
“A proč? Protože umění… Umění, můj příteli, je zisk.”
Muž se usměje, zuby na odiv. Ty, co nebyly zažloutlé od tabáku, musely být ze zlata.
“Tato galerie by neexistovala nebýt srdečné podpory Marshallovy a SoHo by nebylo ničím bez Kritikových lidí připravených financovat cokoli, po čem si on zatouží. Zrození tohoto místa je těsně spjaté s konexemi, které si Kritik udělal při vzniku Dada. Pomáhal zakládat Kabaret Voltaire. To jsi věděl?”
Nevěděl, ne. Historie nikdy nebyla moje silná stránka. Ne ve smyslu zájmu o minulost toho parazita, pochopitelně.
“Co by byl umělec bez kapitálu, bez groše, který jej sytí chlebem a občerstvuje vodou? Proč by umělec maloval, pokud ne pro očekávání, že jeho dílo bude vydraženo až do nebes? A proč by mělo mít umění smysl, pokud by netvořilo peníze?”
Zasměje se. Po zádech mi přejde mráz.
“Podívej, umění, to není víc než jen jiný typ měny. Někdo by mohl tvrdit, že z umění vychází nějaký vliv, nějaký pocit. Míním tím ummm… Míním tím je ne sais quoi. Ale stejně nakonec záleží jen na tom, kolik nul ti za to přibude na účtu.”
Muž ustal ve svých slovech a zmizel v galerii. V jeho galerii, protože parazit ví, na jakou tkáň se přisát, aby si ukořistil co nejvíce živin. Parazit se přisaje na nápady a na koncepty a zkroutí je. A najednou se z obyčejného života stane reklama, z války se stane marketing, z hladu značka a z hněvu politika. Nápady se zředí a roztáhnou, zničí se a přetvoří do homeopatických doplňků — konceptuální rasašástry, která se zhroutí sama do sebe a zanechá za sebou jalový amalgám, na který lidi civí a ukazují prsty a nazývají "hluboké, detailní a brilantní."
“No, snad mají pravdu.”
Obrátím se k ženě, která nemá obličej. Ne, to není výstižné. Spíš její obličej je falešný. Je to maska z masa — možná z masa z dřívějšího obličeje — každopádně to již není její tvář. Její tělo vypadá zlomeně, bez kůže, vlhké a vláknité. Příliš mnoho rukou a příliš málo nohou. Má křídla a ocas, ale ty jsou vyrobeny ze šlach, kostí a tuku. Nic z toho není její.
“Hluboké, detailní a brilantní. Úžasná slova, která by každý umělec toužil slyšet. Protože proč by si kdokoli nepřál být pochválen. Proč by si umělec nepřál být uznán, veleben a adorován? Jaký umělec by si nepřál, aby se stal Bohem a jeho dílo apoteózou?”
Masová figurína promluvila a její slova rezonovala mukózními membránami, které neměla v místech, kde by měly být její hlasivky. Její obličej se nehnul, ani nemohl, ale stejně, jako ten majitel galerie, se usmívala.
“Och, nepřirovnávej mě ke Chryslerovi. Ten starý blázen… Nerozeznal by Serova od zkurveného Kinkada. Zajímá ho jedině, za kterého z nich si více nacpe kapsy.”
Odpovědí by byl Kinkade, samozřejmě.
“Samozřejmě, že Kinkade, i když to není víc než rozmašírované hovno. To je důvod, proč nikdy nepochopil umění. Umění není o zisku. Není to o ocenění. O cti. Umění… Umění je umělcův život. Je to jeho smysl.”
Život?
“Umělec žije, a potom zemře, ale jeho umění… Je to jeho apoteóza, to si zapiš. Van Gogh byl chudý schizofrenický bastard, který si vystřelil mozek z hlavy, protože neviděl v životě smysl. Ale teď? Teď je Louvru a v d'Orsay a- A procestoval celý svět. Pochodující mrtvola, ano, ale jen ti nejvýznamější si zaslouží takové procesí.”
Pohlédnu na její dílo v galerii: soubor oživených mrtvol nesoucích rakev z obsidiánově tmavé oceli a masa, krabici pevně obtočenou ostnatým drátem. Jak zdechliny kráčí s truhlou dokola, všímám si, že se něco snaží z ní dostat pryč. Něco, co již nemohlo křičet, protože plíce toho již ztratily svou funkci.
Co má tohle vůbec znamenat?
“Umělcovu touhu stále tvořit, i po smrti. Protože umělcův život je jeho umění, neznamenala by tedy jeho smrt to samé? A proto se umělec stává také uměním.”
Takže onen umělec je uvnitř té rakve?
“Jmenoval se Burden. Chris Burden. Miloval tyhle věci. Jsem si jistá, že je hrdý na to, v co jsem ho proměnila. Stal se Bohem mezi smrtelníky, nezapomenutelná figura mezi šmouhami.”
Nedělalo by to z ní však také jen šmouhu? Stupínek pro mrtvého na výsluní. Mrtvého, kterému už nezáleží na tom, co mu ta žena udělala. Konec konců, bylo to stejně cizopasnické, pytel masa využívající jiný k zaplnění díry, do níž by stejně dobře pasovala jakákoli jiná výplň. Místo toho si larva prokousala cestu, protunelovala se skrze tkáň svými kusadly a neopuští svou kořist. A stejně jako larva to znesvětilo i ta mrtvá těla. Neboť proč by kdo věřil, že mrtví po smrti dojdou pokoje? Ne, i po smrti se do vás zahryzne parazit a bude se krmit, dokud z vás nezbyde méně než kosti.
“Ale o tom přesně přeci umění je, nebo ne?”
Přede mnou stojí další žena. Tato má obvyklé množství končetin. Žádná křídla, žádný ocas, žádnou touhu po bolesti. Narozdíl od té předchozí není její obličej jen fasádou, ale vyzařuje emoce, které dokážu rozpoznat. Zdá se být znuděná.
“Umění je o utrpení. O smrti. O bolesti, kterou prožíváš, když tvoříš, protože veškerá ta emoce, veškerá ta choroba vstupuje do tvých maleb, do tvých skulptur, a to celé dává výtvoru moc. Tím se to stává speciálním. Speciálnějším než všechny ostatní věci, které za umění nepovažujeme.”
Bolest? Proč bolest? Proč ne láska? Nebo strach? Nebo jakýkoli jiný koncept?
“Někdo by mohl tvrdit, že láska je jiný aspekt bolesti. Nebo odpočinek od ní. Mezi dvěma okamžiky lásky je svět bolesti, svět strastí, a to je nám známo od počátku naší epochy. Již od první lidské myšlenky a od doby, co člověk tlačil své ideje ostatním lidem, se vědělo, že bolest se rovná životu a život se rovná umění. Možná je to ta jedna věc, kterou Mari chápe správně, ale již věky není naživu v přirozeném slova smyslu. Ona není víc než masové panoptikum: směšný pokus napodobit život, který u ní v první řadě sotva vůbec byl.”
Zdá se, že mezi všemi, s nimiž jsem dnes mluvil, vládne nevraživost. Nebo spíš mezi všemi, kteří na mě dnes mluvili. Mohl by být pravý smysl umění válka? Nebo je to jen další aspekt parazita?
“Umění by mohlo být válka. Tedy, válka je umění. Umění boří jen, aby budovalo nanovo. Všechna muka vytvářejí kontent. Myslíš, že by Rusko mohlo vstoupit do světa umění, aniž by Věreščagin namaloval zvěrstva v Samarkandu? Nebyl by nic, kdyby nespatřil Peršany přivázané k vystřelujícím kanónům, jejich vnitřnosti malující cestu impériu k rozkvětu na úkor jiných. Překrásné obrazy, každý nesoucí stovky uzbeckých životů. Každý spojený s pádem Buchary.”
Z nějakého důvodu byli umělci velmi znalí v dějepise. Kdo by to řekl. Namísto dalšího historického okénka pohlédnu na její dílo. Sada světel přivázaných k fotoaparátům přivázaných k telefonním budkám přivázaných k projektorům; pot-pourri technologií, které od pohledu nenese žádný význam.
“Každé je vzpomínka, vzhled teroru — známý moment v historii s koncentrovaným utrpením. Ať už masakr, válka, nebo morové epidemie. Doslova Holokaust. Doslova Holodomor. Vstup do budky, vytoč číslo, a budeš tam, bez vzpomínek na svůj dosavadní život. Bídně se ti bude žít, bídně zemřeš, a pak se vrátíš zpět.”
Zajímavé. Ale proč?
“Pokud sám nejsi umělec, snad se naučíš si více vážit vlastního života. Možná pochopíš, že ke všemu, co děláme, existuje i druhá stránka, kterou se rozhodujeme ignorovat, ta méně šťastná. A pokud jsi umělec, možná budeš inspirován utrpením, tím zážitkem, aniž bys vlastně doopravdy trpěl. O tom je celé moje dílo.”
Takže jsi to už použila?
“Samozřejmě, že ano. Proč omezovat něčí muka na jediný moment a na jediný život?”
Mluvila dál, ale její slova jsem vytěsnil. Nechtěl jsem už slyšet, o čem vykládala: O životech, které žila ve Vietnamu, v Kambodži a v Gruzii, a o smrtích, kterými si prošla. Nikdy jsem nedokázal pochopit touhu sám sobě ubližovat, touhu trpět v zájmu toho parazita. Toho odpudivého hmyzu. Pokud jsou umění a utrpení totéž, pak s tím nechci mít co do činění. Už jsem ten názor měl, ale čím víc jsem poslouchal, co je umění, tím pevnějšími se stávaly základy mého přesvědčení.
Jestliže umění jsou peníze, pak je jako skutečné peníze v důsledku bezcenné.
Jestliže umění je život, pak jako skutečný život postrádá smysl.
Jestliže umění je utrpení, pak je jako skutečné utrpení k ničemu.
Snad to není parazit, ale jakýsi bakteriální amenzál, něco co trýzní a trýzní, ale nic z toho nezíská. Krvácející rána, umírající ryba, strom, který padá, a nikdo jej neslyší.
“Spletitá slova. Skoro poezie. Člověka by nenapadlo, že vyprávějí o něčem, co 'nemá smysl', jak říkáš.”
Další osoba, kterou potkávám, je chlapík jako každý jiný, jeho oblečení je protikladem k marnivosti galerie. Usazen v polohovací židli před duhovým kruhem, kolem nějž poletují hravě drahokamoví motýli.
“Jistě, lidé, kteří něčím tak otevřeně opovrhují, mají tendenci věřit v antinomie: logické paradoxy mezi tím, jak to cítí, a jak to prezentují ostatním.”
Tvrdíš tedy, že věřím, že umění má smysl?
“A proč bys tomu nevěřil? Jinak bys sem do galerie v první řadě ani nechodil. Zůstal bys doma, pokud domov máš, koukal na televizi, pokud nějakou máš. Možná šel do baru, do knihovny, kamkoli, ale ne sem.”
Muž se zvedne ze židle.
“Tak proč jsi tady?”
Jsem zde, abych si prokázal pravdivost mého přesvědčení, samozřejmě. Umění není víc než parazit; bezcenný- Ne, méně než bezcenný škůdce, jehož jedinou úlohou je prohryzávat se kůží společnosti. Protože to je to umění. Tohle to způsobilo.
“Aha. No, tos ale mohl zajít do jakékoli jiné galerie, aby ses o tom přesvědčil. Proč zrovna sem?”
Protože tady dokážou lidé manipulovat s realitou, a proto je to ta nejčistší forma umění.
“Takže umění lze třídit dle čistoty formy?”
Všechno tak jde. Všechno má v sobě své 'esence' víc, anebo míň.
“A… Tohle je tedy to nejčistší umění? Exponáty této galerie?”
Kde jinde bych našel umění z masa, umění ze vzpomínek, umění ze slz a plísně a všeho, co skutečně představuje?
“… Uznám, dobrá poznámka. Tady najdeš věci, co nenajdeš nikde jinde. Jako peníze, život, utrpení. Vážně?”
A tady jsme svědky bolesti, kterou parazit způsobuje. Umění je domýšlivost: Předhání jedno druhé s cílem stát se slepým tupcem stojícím hrdě na hromadě jiných slepých tupců. Umění je soutěží v předvádění bez žádného měřítka kromě toho, který Atlas na svých ramenou unese největší ego.
“Měl bys napsat knihu, víš? Umíš k sobě skládat slova tak, že skvěle napodobují význam. Zajímá mě, zda i to je umění…”
Protočím oči a obrátím se k tomu, co vytvořil. Vidím motýly třepetat křídly a… Nic víc.
“No, ne, je toho víc. Projdi kruhem a bude z tebe motýl.”
Vážně?
“Samo sebou. Všichni tihle jsou lidé, co prošli skrz.”
Aha. A co to reprezentuje?
“Ty si s tím nedáš pokoj. Nereprezentuje to nic. Ani nepotřebuje.”
To není pravda. Umění má vždycky nějaký smysl.
“Doslova jsi řekl, že umění je domýšlivé. Neimplikovalo by to absenci smyslu?”
Takže mám pravdu.
“Trochu. Podívej, žil jeden chlápek, jmenoval se Čuang-c'. Jednou se mu zdálo, že je motýl, a tak zauvažoval: Jsem člověk, kterému se zdálo, že je motýl, nebo jsem motýl, kterému se zdá, že je člověk? Jednoduchý citát; zní to jako něco, co by řekl Descartes, kdyby žil o tisíc let dřív, a v Číně.”
O co ti jde?
“Přejít k jádru věci a proměnit člověka v motýla. Umění může být nesmyslné, tak se proměň v umění. Staň se smyslem, který hledáš.”
To je ono? To je to, co tvoje dílo představuje? Konec nejistoty?
“Tak bych to neřekl, ale oukej. Je to umění ve své nejčistší formě. Umění kvůli umění. Něco, co nemůže být oceněno, protože to motýli nesvedou.”
Znovu se posadí, vytáhne krabičku cigaret. Už mi nevěnuje pozornost, jsem si tím jist. Stejně jsem se zachoval k té ženě předtím. Má mě plné zuby, stejně jako já mám jeho plné zuby.
Otočím se na patě k východu, chci odejít do jiné místnosti, promluvit si s dalším umělcem, posoudit jejich přesvědčení, a jak mylná jsou. Ale cosi mě zastaví. Ti motýli tančící kolem mě. Paraziti, snaží se mi z těla vysát krev, přivést mě ke kruhu, přimět mne se přidat k jejich řadám.
Je to myšlenka, kterou jsem doposud nezvážil. Nedokázal bych tak správnost svých slov, kdybych se stal uměním? Poznal bych cele, co je umění, protože bych znal cele sám sebe. Ten muž má pravdu: dostal bych se k jádru věci. Už bych nemusel pátrat. Už bych nemusel nikdy malovat. Už bych nikdy nemusel vidět žádnou další malbu. Dostal bych rozhřešení, zbavil se viny, trápení.
“Konec nejistoty…” zopakuju si sám pro sebe a otočím se zpátky. Jeden krok, dva, tři. Jako valčík, zastavím se před kruhem. Hledím na barvy. Nic než napodobenina, bledá imitace díla přírody. Chce se mi zvracet. Chce se mi projít skrz. Nepozvracím se. Procházím skrz. Stávám se hmyzem; stávám se parazitem. Jsem umění. Pozbývám významu. Jsem kompletní.
Jak se třepotám kolem, muž se zase postaví hledě na mě skrze kruh. Usměje se:
“Nemůžeš se proměnit zpátky, mimochodem,” sdělí. Ulekl bych se, ale jsem jen motýl. “Řekl bych ti to dřív, ale takhle je to asi nejlepší. Jako, našel jsi svůj význam. A já našel způsob, jak mít mezi návštěvníky galerie o debila míň.”
Dál poletuji kolem, aniž by mě jeho slova zranila. Ani nemůžou, protože je nedokážu chápat.
Muž se koukne na mě, nebo snad na jiného motýla, než si zapálí cigaretu a odejde z místnosti.
Samsa Generátor