Všednosti
hodnocení: +1+x

Sandžaj se pomalu plahočil dlážděnou uličkou, v zamračené obloze nad ním se čistě zrcadlila jeho nálada. Pátral po značce na dveřích, přičemž se občas ohlédnul přes rameno. Za posledních sedm měsíců jej nikdo nepronásledoval, nebo alespoň nikdo, koho by mohl vidět.

Ukázalo se, že označené dveře jsou zadním vstupem do zubařského salónu, který byl úhledně zaskládán bednami pro přepravu zboží. S konečným ohlédnutím zaklepal Sandžaj na dveře.

Nad klikou se otevřelo maličké okýnko: „Co chceš?“

Sandžaj polkl: „Zašeptat, ale neprozradit.“

Klink, klank, klonk a dveře se otevřely. Když Sandžaj vstoupil, zastavil se, aby se uvnitř porozhlédl a nasál do svých nozder vůni toho místa. Místnost byla přeplněná rozbitými židlemi reparovanými pomocí částí odlomených ze stolů. Provizorní pult primitivně potřený černou barvou byl složen ze stejných přepravních beden, jaké viděl venku. Vůně vařené zeleniny pronikala vzduchem. Pár dalších patronů se již usadilo do svých koutů a vedlo konverzaci. Zaslechl z ní pár útržků, jak mířil ke svému obvyklému místečku.

„… slyšels o Grigorim, vepřová panenka…“

„… myslíš, jaká by byla pravá Kapusta?“

„… já slyšel, že Damiena zkrátili o hlavu.“

„Blbost! Jsou to jenom žvásty! Nikdo neztrácí hlavu. To jenom chtějí odstrašovat lidi od vegetariánství.“

Sandžaj se usadil ke stolu po levé straně, k tomu s třetí nejviklavější nohou. Nevrlý číšník k němu přistoupil, aby se ho zeptal na objednávku, přinesl mu pak dušený karfiol s výhonky. Čas od času by si Sandžaj objednal třeba baklažán nebo karotku, ale zase tak dobrodružně se dneska necítil.

Jíst zeleninu u slepého zelí nebyl pro tuto dobu úplně nejlepší nápad, nicméně jinak to byla doba dobrá. Zde ho nikdo nebude nutit, aby snědl více masa, ani se nebude ptát, proč má na sobě škrábance. Potřeboval zeleninu, aby si umírnil absťák a doprovázející škrábání. Jenom jíst a na nic nemyslet.

Z tranzu ho vyrhl hlasitý buchot na dveře. Veškerá konverzace ustala, jakoby někdo utáhnul kohoutek. Dle plánu teď nikdo přijít neměl…

A pak jako velká voda vtrhli dovnitř ze všech stran elriánští milicionáři. Za křiku ve jménu krále obrátili své široké meče proti každému, kdo se pokusil utéct. Sandžaj vskočil mezi hromadu přepravních beden, ale bylo již pozdě. Jeden milicionář jej chytl zezadu za krkem a udeřil ho rukojetí meče.

Když všechno začalo pohasínat, Sandžaj ještě zaslechl konverzaci mezi těmi muži:

„Dobrá práce, Mcanny. To máme o jedno slepý zelí v Elru míň.“

„Tak tak. Co budem dělat s těmahlectěma?“

„Za Biffym s něma, do žaláře pět. Už dýl zme neměli žádnú pořádnú neztraťhlavu.“

„Jasně. Řekni mu, ať na mňa počká, jo?“

„Heh, řeknu, neboj…“

a pak nastala tma.

První věc, kterou Sandžaj ucítil, byl chladný kámen tlačící na jeho obličej. Troška prachu, troška špíny, s nádechem dávné historie. Vše naznačovalo tomu, že se octl za zdmi hradní kobky. Začaly se mu vracet vzpomínky… černý kočár přijíždí k jeho domu, vystupují z něj královští hrdlořezi s milicionářskými uniformami zdobenými kapustou.

Sandžaj se se zasténáním zvedl z té tak typické podlahy. Nacházel se v průměrné vězeňské cele se zkaženým jídlem nasypaným v jednom rohu a s malou dírou na vykonávání potřeby v rohu druhém. Sandžaj zavrtěl hlavou. Proč si pro něj přišli? Vždyť se proti královské koruně neprohřešil.

Jak tak uvažoval, náhle si všiml zvuku, který přicházel odněkud z venku. Znělo to jako… potlesk? Zamračený Sandžaj přiložil ucho na plesnivé dřevěné dveře a poslouchal…

„Nyní se pojďme seznámit s našimi dalšími soutěžícími!“

Dveře se prudce otevřely a Sandžaje chytily ještě během náhlého pádu kožené rukavice žoldáků. Než se vzpamatoval, seděl u hnědé potlučené dřevěné lavice. Po obou jeho stranách se nacházeli dva stejně zděšeně vypadající muži a prosebně na něj hleděli.

Z přední části komnaty se ozval dunivý hlas: „SANDŽAJI BUMSAHU! VÍTEJ… V NEJZÁBAVNĚJŠÍ ELRIŠSKÉ ŽALÁŘNÍ SOUTĚŽI NEZTRAŤ HLAVU!“

Sandžaj pevně zavřel oči a zašklebil se, když jej zaplavil jásot stovek popravčích. Když oči opět otevřel, spatřil spoustu svalů, kožené oblečení a úsměvavou masku. Na jmenovce stálo „Biffy Beefam.“

„Tito šťastlivci budou mít nyní šanci vyhrát velkou cenu! Nesťa-Nenapadnutí naším dobrým přítelem velmistrem popravčím Dmitrim Vllkjdkem!“

V publiku to zahučelo na souhlas.

„Pravidla znáte, přátelé! Naši šťastlivci budou mít každý prostor na zodpovězení megastických všedních otázek, aby oddálili nevyhnutelnou záhubu! Ale pozor, špatně zodpovíte otázku a ztratíte hlavu! Až nezbyde žádna hlava, je konec hry!“

Muž po Sandžajově levici propukl v pláč.

„HRA ZAČÍNÁ PRÁVĚ TEĎ!“

Za masivního povyku z obecenstva vypadlo ze stropu šest cedulí s nápisy Atentáty“, „Alchymie“, „Zelenina“, „Věšení“ „Kynomancie“ a „Kacíři“. Hned, jakmile visely všechny cedule na svém místě, přiskočil Biffy k třesoucímu se chlapíkovi nalevo od Sandžaje. Obtočil kolem něj svou paži a druhou rukou groteskně svalnatou ukázal na cedule.

„Vyberte si téma!“ vyzval s širokým úsměvem.

„Prosím…“ prosil chraplavým šepotem muž, „neviděl jsem rodinu dva týdny. Mám takový hlad… Prosím nezabíjejte mě…“

Bez žádného ostýchaní udeřil Biffy pěstí muže do nosu, na němž mu tak způsobil šest tříštivých zlomenin. „Prosím, vyberte si téma!“

Muž prskal nad řekou krve, která se mu valila ze zdemolovaného nosu, ale podařilo se mu ze sebe vydat „Zee… Zelehiha…“

Panel s nápisem „Zelenina“ se překlopil a odhalil obrázek jasně oranžové mrkve. Biffy přiskočil k tabulce a na ilustraci přitiskl ukazováček.

"Dokázal byste identifikovat tuto zeleninu?"

Přes všechen ten hlen a krev, který mu vtékal po gejzírech do pusy, nebyl muž schopen víc než jen vydat pár bublavých zvuků a prskat jako křeček. Za chviličku zazvonil odněkud shora kostelní zvon. Jediné bim proletělo celou síní.

„Je mi to táááááááák líto, ale váš čas vypršel. Vypadá to, že tento nešťastný soutěžící…“

Publikum dokončilo větu: „ZTRATÍ HLAVU!!!“

Muž začal řvát jako na lesy, jak ho Biffy uchopil za vlasy a začal jej táhnout k Vllkjdkovu popravčímu bloku. Všechen ten ohlušující křik nebohého muže, vřavu davu a Vllkjdkovo potěžkávání sekery utišil zvuk useknutí hlavy. Tchvak.

„Náš soutěžící sice ztratil možnost získat naše nádheré ceny, ale jsem si jist, že ostatní soutěžící dokáží pokořit jeho rekord!“ Biffy k nim svižně doběhl a tentokrát chytil muže nalevo z pohledu z jeviště.

„Jste… připraven!?“

Muž třesa se přikývnul a ukázal na cedulku „Věšení.“ Otevřela se a odhalila malou přihrádku s oprátkou.

Biffy se teatrálně zakabonil: „Je mi líto, příteli, ale vybral jste si DENNÍ POPRAVNÍ BONUS! Ztraťte jednu ze svých hlav a získejte 50 bodů extra k další otázce!“

Muž zblednul. Biffy popadl provaz v krabici a přitáhnul jej k muži: „Nějaká poslední slova pro naše domácí publikum?“

„Prosím, ned-“

lup

„DOBRÁ!“ zvolal Biffy směrem k divákům, „ZŮSTÁVÁ NÁM UŽ JEN JEDINÝ ŠŤASTNÝ SOUTĚŽÍCÍ. MOHL? BY? VYHRÁT?“

Diváci šíleli: „NE!“

Biffy se uculil a otočil se na Sandžaje: „Uvidíme…“

V okamžiku měl Biffy Sandžaje pod svou svalnatou drtivou paží a objímal mu ramena. „Jakou kategorii si zvolíte, drahý soutěžící?“

Sandžajovy oči těkaly po panelech než se jeho zrak usadil na nápisu „Atentáty“.

„Volím s-si… atentáty,“ vykoktal.

„VÝBORNĚ! ZDE JE VAŠE OTÁZKA!“

Sklopil se další panel a odhalil křiklavě žlutá slova: „jaká je průměrná délka života revelanského prezidenta?“

Sandžaj polkl: „12?“

Chvíli na něj Biffy jen zíral. Potom se s násilně nuceným výrazem sklamání otočil na diváky.

„OOooou, tak to není pohoda, přátelé. Hádám, že naše show se nachýlila ke konci.“

Sandžaj ztuhl. Ne, tohle se nemohlo stát. Jeho hlavou proudily myšlenky, když ho maskovaní hrdlořezové uchopili za paže. Všechny zvuky kolem něj jakoby slábly… dav… ten muž… ty zvony…

Promiňte, Sandžaji… tady máte vše, co jste mohl… vyhráááááááát…

Sekera v rukou

novýýýýýýýýý…. kóooooočáááááááááárrrrrrr

potěžkána

dvaaaaaaceeeeet zlatýýýýýýýýýýýých

a napřáhnuta

aaaaaa samozřeeeeeejmě… svoji hlaaaavu!

Tchvak

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License