Čas je jenom vzpomínkou na stín zlatého světla, jež se žene neúprosně kupředu. Podlehnout jeho vizi je jako zapomenout své místo, neboť minulost i budoucnost jsou mocné klamy, které mu slouží. Předurčení a dědictví jsou pouze mocná slova, jež sloužila jako nástroje za starých věků. Pouze tam, kde se právě nacházím, mohu změnit svou podstatu, i tu věcí, které byly a které budou.
— Sofi Evin-al Averm, Světlo tisíců světů.
V jejím věčném snu pluly sněhové vločky, jejichž zlatavé obrysy lkaly s nepravidelným cinkáním. Svět kolem byl jako malý úzký stožár osvětlený kuželem rozsvícené lampy, jež se v bezvětří prohýbala pod zasněženým rojem ledových omylů a křivd.
A za každou vločkou, která dopadla na její nežnou tvář, dopadlo deset tisíc dalších mimo ni. Většina zapadla, většina se spojila v jedno s ostatními. Některé si ale za svůj cíl vybraly její křehkou nahou postavu, a když se na její chladné pokožce rozhodly roztát, zaplavil ji chladivý pocit rozehřátého svalu pod její kůží. Doprovázející pocit, nebo spíše myšlenka. Něco, co bylo, nebo co mohlo být. Vzpomínka, pomyslela si někdě v oceánu zmrzlých slz, jež se chumelil kolem ní. A ta myšlenka se vypařila na její kůži, která nebyla ani moc horká, ani vlažná. Na dotyk cítila, že je studená jako led, ale přesto se vločky tříštily o její tělesné teplo. S námahou se jí podařilo vzpomenout si, že jí není zima, ale že by měla být.
Cinkající ticho prázdnoty kolem náhle rozbil zvuk, který probudil její mysl i tělo z přetrvávající letargie. Nespala, alespoň ne doopravdy, a teď už vůbec ne. S poplašným výkřikem zjistila, že seděla ve sněhu tak dlouho, že všechno kolem bylo zapadané vrstvou hustého sněhu. Byla noc, nebo jí to tak alespoň připadalo, neboť byla přivyklá na věčný den. Tady ale už seděla nějakou dobu a nezdálo se, že by si všimla kužele světla, který nad ní zářil, a držel tak temnotu kolem na ostří nože.
Několikrát mrkla a náhle se její klouzající mysl rozpomněla na zvuk, který ji vyrušil z věčného zapuštění její mysli. Byl to pláč. Dívčí pláč, pomyslela si, ale ta slova začala bolet. V zápěstí ji zabolelo a instinktivně si jej chytila druhou rukou. Teprve v tom momentu si povšimla světlých písmen na paži. Jednoduchá slova, jakoby vystupující z její kůže, aniž by byla schopna jakkoliv popsat, co vlastně viděla. Zatřásla se, když jí došlo, že je má po celém těle.
Světlo. Stín. Mráz. Domov. Město. Brána. Věž. Led. Zlato. Pomoc. Oheň. Meč. Lesk. Osud.
Mezi nimi někdy složitější formy a slova, jejichž význam nechápala.
Krystalky. Erudovanost. Frigidita. Kakofonie. Tísnivost. Vzpomínka.
Odtáhla ruku z místa na zápěstí, kde bolest pomalu ustávala. Bylo tam slovní spojení. Dívčí pláč. Náhle se vyjasnilo. Zvedla oči a pohlédla vzhůru, přímo do světla. Jak dlouho už tu jsem?
V odpověď jí přišlo pouze ticho. Čas plynul zvláštním způsobem, když jediné, co jí mohlo dělat společnost, byly sněhové vločky a svit lampy, v jehož paprscích nabývalo vše kolem zlatavého jasu. Jako něžná snová vzpomínka na neprožitý život před dávnou dobou.
S hrůzou si uvědomila, že si nepamatuje nic než útržky minulosti, neví, jak se dostala na toto místo, jak dlouho už zde je, a dokonce ani kým vlastně byla předtím. Věděla jen, že je nahá ve sněhové závěji, že je zvyklá na svit světla, že to, co se jí víří myslí, jsou vzpomínky a že v dálce slyší dívčí pláč. Pokusila se zvednout, přičemž si nevědomky uvědomovala, že také chápe, jak funguje její tělo a jak jej ovládat. Dokonce se i zvládla někde v hloubi podivit nad zázrakem, kterým byla její schopnost pohybu, přestože zde seděla tak dlouho, že by neměla být schopna pohnout ani prstem.
Nenechala se poplašit tím, že nechápala nic. Bylo to dobrodružství. Klidné prostředí její mysli, které věčný sen provázelo, jí teď nabízelo uklidňující pohled na svět kolem. Klikaté stopy v jemném snížku se jí křížily pod nohama a zlatavé vločky se zaplétaly do jejích vlasů. Vydala se směrem, ze kterého slyšela křik a zatímco nejistými chodidly šourala skrze sněhové závěje, vplula její silueta do temnoty. Kužel světla za ní zhasl. Začala se rozpomínat.